Jak jsi se k tak daleké cestě dostala?

Vše to začalo tím, že se můj táta díval na fotky z vojny a vzpomněl si u toho na kamaráda, který ještě před revolucí emigroval do Austrálie. Prý tam chtěl žít odjakživa, dokonce ho i několikrát chytili a musel se vrátit. Táta mu zkusil napsat, jestli tam ještě pořád žije. A náhodou opravdu ano! Tak se ten velký rodinný výlet asi půl roku plánoval a mohli jsme vyrazit. Udělali jsme si i menší zastávku v Jižní Korey, protože jsme přespávali v Seoulu, když jsme čekali na náš další let. A musím říct, že je to taky úplně jiný svět. Město mají rozdělené na části, kde jsou buď jenom obchody, firmy nebo školy. Zkrátka mají vše rozdělené do bloků a všechny ty budovy jsou si dost podobné. Navíc, zrovna když jsme tam byli, zatkli prezidentku, takže tam všude byly protesty.

Brisbane

Brisbane

Když už jsi mluvila o emigraci, jak přesně se k takovým případům v Austrálii stavějí?

Podobně se tam přistěhovalo hodně lidí, právě i z Česka. To bylo ale tehdy, dnes už je to mnohem těžší. V Austrálii tě totiž nenechají bydlet, pokud tam nemáš prokázané studium nebo práci. Jeden kluk, na kterého jsem narazila, mi dokonce říkal, že to na školách dělají tak, že vypíšou povolání, kde se zrovna objeví volná místa. Do těch daných oborů se pak většinou cizinci hlásí. Protože když vyjdeš školu, ale neseženeš si zaměstnání, tak tě automaticky pošlou zpátky domů. Klidně se ti může stát, že tam budeš několik roků studovat, ale pak ti řeknou, že už nikoho do tvého oboru nepotřebují. A máš jednoduše smůlu.

 

„Pokud tě tam nepotřebují, máš jednoduše smůlu.“

 

Objevovala jsi spíš dech beroucí krajinu nebo města?

Chvíli jsme bydleli i na východním pobřeží, ale převážně spíš ve městech. I když kolem nich je ta příroda úplně všude. To znamená, že na každém druhém kroku je nějaký park nebo les. Naši známí žili v Brisbane, kde jsme si pronajali domek a odtud jsme pak dělali různé výlety. Letěli jsme třeba do Sydney nebo Melbourne. A nakonec jsme strávili týden na Gold Coast, což je jejich surfařská oblast. Málem jsem se také začala učit surfovat, ale všichni mi říkali, že to na tak krátkou dobu nemá cenu. Pláže jsou tam mimochodem přísně vyznačené, jinde se koupat nesmíte. Navíc jsou kvůli vysokému výskytu žraloků hlídané. Nad mořem také často létaly helikoptéry a někdy se stalo, že pláž uprostřed dne kvůli hrozícímu nebezpečí jednoduše uzavřeli. Jsou tam i podvodní proudy, do kterých když se člověk dostane, tak se začne topit a ani neví jak.

Melbourne

Melbourne

Jedno místo, které by při své cestě neměl nikdo vynechat?

Určitě Melbourne. Je to takové město mnoha tváří. Žádné podobné jsem v Evropě ještě neviděla. Najdete tam hlavní část s památkami, ale zároveň i spoustu dalších menších, které jsou hodně multikulturní. My jsme bydleli v čínské čtvrti, kde byla spousta obchůdků a restaurací. V podstatě taková malá Čína. Ale pak jsme zahnuli o pár uliček jinam a už to tam vypadalo jako v jiném městě. Všude je to hodně umělecké, na každém kroku jsou ulice posprejované. Nemám ale namysli nějaké ošklivé nápisy. Podle mě jde opravdu o umělecká díla. Dokonce jsem si také zkusila jednu zeď posprejovat. Další část, kde protéká řeka, se zase liší úplně jiným způsobem. Je to tam klidné a všude vidíte parky, kde lidi jen tak odpočívají. Tramvaj tam navíc jezdí zadarmo. Jejich architektura je také hodně zajímavá. V Austrálii, když chtějí postavit mrakodrap, nikomu nic neříkají, zboří památku a jednoduše staví. To by u nás bylo nepředstavitelné. Ale zrovna v Melbourne na to ohled berou. Byli jsme v nákupním centru, které mělo přímo uprostřed věž staré továrny na zbraně, kterou místní odmítli zbořit. A tak kolem ní postavili obrovskou skleněnou kupoli.

 

„Melbourne je město mnoha tváří.“

 

Na co by měl být každý, kdo se do Austrálie vydá, připravený?

Je to zkrátka neuvěřitelný svět. Například jenom to, jak se k sobě lidé navzájem chovají a jak žijí. Nikdo tam není ve stresu, i ve všední den si jdou lidé sednout jen tak do parku. Taky si s tebou povídají, i když tě vůbec neznají. Pokaždé, když jsem jela autobusem, si ke mně někdo přisedl a začal se se mnou bavit. Je úplně normální, že na tebe řidič mává a každý za všechno děkuje. Nikomu nezáleží na tom, jak vypadáš. Je tam tolik národností, že už to nikdo neřeší. O Australanech se říká, že jsou na první pohled strašně vstřícní, ale po bližším poznání jsou spíš uzavření. To nemůžu potvrdit, nejspíš musela být delší dobu. Naopak ani nespočítám, kolikrát se mi stalo, že jsem stála na ulici s mapou a už se mě ptali, jestli nepotřebuju pomoct. A pokud někdo náhodou nevěděl, tak se šel bez rozpaků zeptat do obchodu, pak to spolu dotyční ještě hledali na telefonech, a nakonec mě ještě doprovodili.

image1 (1)

Doporučený příspěvek

Před státnicemi na skok k medvědům: Romanův Work and Travel o výletech do nedotčené přírody a poznávání nových lidí

Poslední rok studií se pětadvacetiletý Roman Šebek rozhodl vystoupit ze své komfortní zóny a poprvé se vydat na delší sólo cestu. Jeho ... Pokračovat ve čtení

Jak ti sedla tamější angličtina?

Hrozně záleželo na tom, na koho jsem zrovna narazila. Někdo mluvil naprosto rychle a plynule. A další to ze sebe strašně páčil. Navíc, když k tomu člověk přidá odlišné přízvuky, zase tak lehké to není. Vypozorovala jsem ale, že když někdo moc dobře mluvit neumí, je to v podstatě jedno. Například náš známý pořád ještě mluví typickou českou angličtinou a nikdo by ho tam v životě neopravil nebo nenapomenul. A to ten jeho přízvuk trhal uši i mně. Všem je to ale jedno a jsou s tím naprosto v pohodě.

 

„Všem je tam úplně jedno, když někdo anglicky skoro neumí.“

 

A co jídlo, vyzkoušela jsi něco nového?

Z tradičního jídla jsem tam jedla jenom Pavlova dort. Což je šlehačka s takovou hodně sladkou pěnou, která se u nás dává třeba do indiánků. A z toho je celý ten dort, často i s různým ovocem. Jinak je pro ně tradice fish and chips, ale to jsem si zase tolik neoblíbila, jedla jsem převážně sushi.

dd

Sydney

Našla bys něco, co máme s protinožci společného?

Ani ne, jejich způsob života mi přijde spíš americký. Například svátky prožívají strašně silně. Třeba i Den matek nebo otců. S tím souvisí, že si dávají strašně velké dárky. Vůbec se nám také nepodobají v tom, jak málo uzavření a nezdvořilí jsou. Tam by v životě nikdo na někoho cizího nezvýšil hlas, v obchodě se tě naopak pořád ptají, jak se máš a jestli nepotřebuješ pomoct. Taky jsou dost přísní v dodržování pravidel. Nikdo tam neporušuje zákazy. Ať už jde o parkování nebo vyhazování žvýkaček. Je to i tím, že mají opravdu vysoké pokuty. Jeden pán nám říkal, že je to sice takový ráj, ale trochu s mřížemi okolo. Což je nejspíš pravda. Ale je to cena za to, jakou úroveň si udržují. A pokud jde o ceny, dražší to tam samozřejmě je. Žádná Skandinávie to ale není.

 

„Austrálie je skoro jako ráj, ale s mřížemi okolo.“

 

Nejsilnější zážitek z cesty?

Tak v tom mám jasno – chvíle, kdy jsem si chovala malou koalu. To bylo naprosto nezapomenutelné, dokonce mě to rozbrečelo. Navštívili jsme paní, která se o koaly stará, pokud ztratí domov nebo se zraní. Ony to mají s potravou tak, že jí jenom ten druh eukalyptu, který rostl na místě, kde se narodily. Ta paní každé ráno jezdí do destinací, kde je našla, trhá ten eukalyptus, a pak je tím krmí. Pomáhá jí i manžel, ale jinak je na to úplně sama. Často spolupracuje i se zoo, ale je to neskutečné, co dokáže. Příběh, jak jsme se k ní dostali je docela vtipný. V obchodě jsem omylem vrazila do jedné místní. Ze zvyku jsem se jí začala omlouvat česky a ukázalo se, že je taky Češka, které kdysi emigrovala. Mezi řečí jsem zmínila, že jsme ještě ani neviděli žádné klokany nebo koaly. Ona pohotově reagovala tím, že sousedka naproti náhodou koaly chová. A obratem nám zařídila návštěvu. Sama byla taky hodně zajímavá. Pěstovala totiž vanilku, u které je strašně těžké ji zachovat vcelku. Ona na to ale přišla, a dokonce je kvůli tomu ceněná po celém světě.

BeFunky Collage

Co sis z cesty odnesla?

Uvědomila jsem si, jak rozdílně jsem se chovala tam, a jak tady u nás. Po návratu jsem se snažila pořád zachovávat určitou australskou atmosféru, ale jednoduše to nešlo. Je to opravdu jiný život. Určitě bych se tam kvůli tomu chtěla vrátit. I za tou přírodou, která byla mimochodem naprosto nádherná. Je tam strašně moc národních parků a pralesů. Jejich největší park Lamington stál opravdu za to. I když tam prý často během období sucha hoří. Dokonce tam rostou květiny, které k životu potřebují, aby shořely. Vždycky mě tam něco překvapilo. To platí pro celou Austrálii. Člověk ani neví, na co všechno tam může ještě narazit.

 

Kateřina Hlaváčková

Podobné články

Cestování, Studium v zahraničí

Studium v Anglii za stávajících podmínek ...

V listopadu jsme vás informovali o možnosti rychlého předvánoční výletu, abyste v Anglii mohli studovat za stejných podmínek i po skončení přechodného období. Jak se ale ... Více

Cestování, Studium v zahraničí

Doba covidová na Maltě

Přesně v den, kdy se zavřely okresy – 1. března, jsem utekla za hranice. Neutekla jsem doslova, ale vyrazila jsem z Brna... Více

Cestování, Studium v zahraničí

Příběhy studentů: Na Erasmus i v době ...

Přes to, že se i cestování po vlastní zemi zdá momentálně jako sci-fi, vycestování do zahraničí je pořád možné. Důkazem... Více

Cestování, Volný čas

Z asistenta produkce v Mexiku k žití v ...

Michal Šodek byl jeden z posledních, kdo se skrz Work and Holiday víza stihl podívat v čase předpandemickém do Austrálie. Od studií... Více

To nejnovější z czech-us blogu

Verča: První term studia za mnou a léto ve Vancouveru v ...

Ahoj! Já jsem Verča a studuju Sales & Marketing na škole ILAC ve Vancouveru. Své první ... Více

Práce a život na ostrově Rujána

Končili jsme poslední rok střední školy, což nás dovedlo k zamyšlení, jakým smysluplným ... Více

Romča o pobytu v Austrálii: Dodnes tak trochu litujeme ...

Ahoj! Jmenuji se Romča a ráda bych se s tebou stručně podělila o svoji zkušenost z ... Více

Nově s námi můžeš vyrazit za prací do německy mluvících ...

Máme radost, že můžeme rozšířit naši dosavadní nabídku o další zajímavý pracovní ... Více

Partneři