Neighbourhood pool v Atlantě
Když jsem kamarádům před dvěma lety poprvé řekla, že pojedu na léto do USA pracovat jako plavčík na bazéně, spousta z nich mě od toho odrazovala. Hlavní důvod byl, jestli se prý chci 3 měsíce nudit na bazéně, že to přece není nic pro mě. Naštěstí jsem se nenechala zviklat a na bazény do Atlanty jsem koncem května odletěla. Záhy jsem zjistila, že to nebude zas takový leháro, jak říkali, a tak jsem se zaradovala, že aspoň dny v práci rychle utečou.
Na bazéně bylo totiž spousta práce už od rána. Když ráno přijedete, musíte zkontrolovat spoustu věcí. Já měla za úkol změřit různé chemické hodnoty vody v bazénu, abychom vůbec mohli bazén otevřít. Pak je třeba celý bazén uklidit, od nábytku okolo bazénu přes šatny až po samotný bazén. Když se blížil čas otevření bazénu, první návštěvníci už byli většinou nachystaní a netrpělivě čekali. Na můj bazén měli však přístup pouze lidé s členstvím v klubu, což byla velká výhoda. Znala jsem všechny členy osobně a mohla jsem tak jednodušeji rozpoznat, kdo by případně v bazénu mohl mít větší obtíže a kdo si zaslouží ještě pozornější dohled. Bazény v Atlantě fungují právě jako kluby, kam si lidé musí zařídit roční členství. Na většině z nich je pak k dispozici například restaurace, bar, nebo alespoň pípa, jak to bylo zrovna na mém bazéně. To jsem pak kromě dětí okolo bazénu po oku musela kontrolovat i dospělé, protože na jihu Ameriky mají rádi pivo zhruba tak jako my tady u nás v ČR.. 😀
Nicméně členové jsou moc milí, a když jsem zrovna neměla službu na chairu, všichni si chtěli povídat, zajímali se jaký je život u nás a kam mám namířeno v září, jakmile skončím v práci.
Takže pokud vás práce baví, máte rádi teplo (protože to je prostě Hotlanta) a rádi si povídáte s lidmi, pak je jih to pravé místo pro vás.
Míša 🙂
Môj pracovný deň
Do práce som vždy prichádzal 15 minút pred začiatkom mojej pracovnej doby. Odomkol som vchod na bazén, otvoril vstup do šatní, skontroloval kvalitu vody a doplnil potrebné chemikálie. Vytiahol som všetky potrebné pomôcky na plavčíkovanie, a medzitým prišiel môj kolega. Bol to Američan, ktorý býval asi minútu od bazéna. Potom som už pokojne začal vysávať bazén. Bol to taký každodenný rituál, takže natiahnuť hadicu, zapojiť hadicu, ponoriť do vody, všetko som to po dvoch týždňoch robil úplne automaticky. Po pol hodinke vysávania sa blížil čas otvoriť bazén pre ľudí. 12:00 bol ten čas, kedy sa otvorili brány a ľudia natešene vbehli dnu. Počas bežných dní však ľudia začali prichádzať okolo jednej hodiny. Človek tak mal čas najesť sa, zaplávať si. Keď sa blížili prví ľudia, vyskočil som z vody a šiel ich pozdraviť, skontrolovať či majú pool pass. To bola ich vstupenka na bazén. V tichosti som dúfal, že nepôjdu do vody. Vonku však bolo asi 37 stupňov, takže nezaváhali a vošli do bazéna. Vtedy začínali moje povinnosti. Zobral som píšťalku, a šiel som si sadnúť na chair, alebo stand ak chcete. Pozoroval som ľudí a snažil sa udržať si pozornosť bez toho, aby som zadriemal. Občas bolo treba pripomenút ľudom, že okolo bazéna sa nebeží, že na tom lane naozaj visieť nemajú a podobne.
Každých 30 minút ma vystriedal kolega, a ja som sa presunul do chládku, niečo malé zjesť. Ak nebolo veľmi veľa ľudí, tak som si skočil osviežiť sa do bazéna. Každú hodinu bolo treba overiť, či je voda vhodná na plávanie, a či je tam dostatok chlóru. Keď sme nezabudli, tak sme to odmerali. Keď bolo treba, tak sme zapli chlorinátor a doplnili chlór. A potom sme ho zase vypli. Občas sa však stalo, že sme ho aj nevypli. A potom po dvoch hodinách sme sa z ničoho nič rozbehli do technickej miestnosti overiť si to podozrenie, či je chlorinátor stále zapnutý. Nič vážne sa nestalo, chlór sa vždy dá zase nejako znižiť. Pokiaľ máte potrebné veci. V takomto kolobehu pokračoval deň dalších 8 hodín. Ľudia na mojom bazéne boli milí, usmievali sa, rozprávali sa s nami. Jednoducho panovala taká pokojná, pohodová atmosféra. Každý sa s každým poznal.
Marek 🙂
