SRDCOVÁ ZÁLEŽITOST / PŘÁTELSTVÍ NA SKÁLE
Není to úplně snadný sport, jelikož při něm musíte být nejen ve výborné fyzické kondici, ale i v té psychické. Navíc musíte mít naprostou důvěru ve vás i ve vašeho parťáka, a aby toho nebylo málo, často se pohybujete v extrémních přírodních podmínkách.
Jaká je vlastně obliba tohoto nesmírně zajímavého sportu v Čechách a vyskytují se na naší scéně úspěšní světoví lezci? To vše se dozvíte na následujících řádcích.
„Pocit, že vytváříte lezením něco nového, na něčem, co už bylo dávno vytvořeno přírodou.“
PŘEDVEĎ, CO UMÍŠ
Své schopnosti mohou lezci předvést hlavně v třech závodních kategorií. První je lezení na obtížnost. To znamená, že se lezou velmi dlouhé a technicky náročné trasy, závodníci si nemohou danou cestu nacvičit předem a vyhrává ten, co se dostane nejdál.
Předním, nejenom českým, ale i světovým lezcem v této disciplíně je Adam Ondra. Tento mladý, šlachovitý rodák z Brna má za sebou nespočet úspěšných přelezů těch nejtěžších cest, jako je například La DuraDura, kterou přelezl jako první a jako jediný. Na svém kontě má několik desítek medailí, mezi nimiž nalezneme i zlaté z mistrovství světa a v současné době obsazuje první příčku mezinárodních žebříčků.
Na Adamovi je sympatická především jeho skromnost a pokora: „Spíš to beru jen jako osobní uspokojení, a když se každý rok trochu zlepším, jsem spokojený“, popisuje mladý sportovec svůj přístup k závodění. A dodává, co je pro něj na lezení to nejpodstatnější: „Je to ten pocit kdy vytváříte něco nového, ale v ten samý moment je to něco co už bylo vytvořeno přírodou a ten v samý moment je to vaše vlastní iniciativa, že si to najdete a že je to dobrodružství to najít.“
O Adamovi byl dokonce natočen dvouhodinový film Čarodějův učeň, kde vidíme nejenom Adamovu profesní kariéru, ale i jeho životní filosofii.
RYCHLEJŠÍ VYHRÁVÁ
Další závodní disciplínou je lezení na rychlost. V základním kole se vypadává podle dosažené rychlosti, a v pozdějších bojích o prvenství se leze v tzv. paralelně vyřaďovacím způsobu. V tomto typu závodění má Česko významného zástupce Libora Hrozu, zlatého medailisty z mistrovství Evropy 2015.
Libor pochází z lezecké rodiny. Jeho otec a zároveň trenér je majitelem lezeckého centra v Holešovicích. Krom toho má za sebou například zdolání celého tatranského hřebene, sám a v zimě. Sestra Lucie je zas jednou z nejlepších světových lezkyň tzv. drytoolingu, ale o tom později.
TECHNIKA PŘI ZEMI
Třetí disciplínou lezení je bouldering. Jedná se o krátké technické a především silové trasy, při kterých závodník není jištěn, ale dopadá do žíněnek. Vyhrává ten, kdo těchto cest – „bouldrů“ vyleze nejvíce. Zmíněný Adam Ondra se pravidelně vyskytuje na předních příčkách i v této kategorii.
DOTKNOUT SE MRAKŮ (i bez prstů na nohou)
Musíme zmínit ještě jednu speciální kategorii. Není sice závodní, ale o to je zajímavější. Jedná se o alpinismus a vysokohorské expedice. Snad nejznámějším českým horolezcem v této disciplíně je Radek Jaroš, první český pokořitel všech 14 osmitisícových vrcholů.
Cesta Jaroše k získání Koruny Himaláje byla dlouhá a náročná. Ale už při prvním pokusu o zdolání ho to chytlo. „Na první expedici jsem prostě zjistil, že mi tohle prostředí sedí. Expedice jsou sice časově, finančně i fyzicky náročné, ale za ten pocit to stojí.”
Svoje přesvědčení dokazuje následující životní cestou plnou úspěšných i neúspěšných expedic vedoucích k zisku koruny Himaláje. Ta rozhodně nebyla jednouchá, a jak sám popisuje, na vrcholu necítil nic. To však neznamená, že by svůj úspěch patřičně neoslavil: „Nechám si to do baru na Vysočině.“ Dodává člověk, jenž lezení obětoval opravdu hodně, jako například pár článků prstů na nohou.
„Expedice jsou časově, fyzicky i finančně náročné. Ten pocit pak za to ale stojí.“
MRAZIVÁ ZÁLEŽITOST
A teď k drytoolignu neboli ledolezení. Specifikum tohoto odvětví se skrývá v používání cepínů a maček (ostré hroty, připevněné na obuv, aby se lépe zasekávala do kusů ledu), jelikož jsou cesty vedeny většinou na kombinaci skal a zamrzlých vodopádů. To vyžaduje krom zmíněných fyzických a psychických předpokladů, navíc odolnost vůči zimě, jelikož se tento sport praktikuje v mrazivých podmínkách.
Relativně nová závodní disciplína se dělí na lezení na obtížnost a na rychlost. Závody zaštiťuje Mezinárodní federace alpinismu (UIAA), která pořádá světový pohár v lezení – Ice World Cup, ale i ČHS se začíná tomuto trendu přizpůsobovat a pořádá lokání závody. Ty jsou však limitované, logicky, počasím. FOTKA
„A ta strašná zima. Občas si říkám, proč nehraju volejbal.“
S CEPÍNEM DO SVĚTA
Na české i světové scéně kraluje Lucie Hrozová, sestra mistra Evropy v rychlolezení. Lucie, rodačka z Děčína, je klenotem české lezecké scény. Má za sebou zisk 14 medailí ze světových soutěží. Je první ženou, která přelezla nejtěžší obtížnost M14 v roce 2014, aby o dva roky později provedla prvovýstup v USA ohodnocen dokonce vyšším číslem M15. Je nositelkou titulu Horolezec roku a byl o ní také natočen film „Lucka, aneb o cepínech, medailích a životě vůbec“. V něm se dovídáme, jak se Lucka k lezení dostala, její první krůčky pod vedením jejího otce, až po světové úspěchy.
Milá, drobná světlovláska působí až překvapivě něžně na to, jaký sport si vybrala. Sama se sama sobě občas diví „Často bývá velmi náročné jen pod ledovec dojít, a pak ta strašná zima… občas si říkám, proč jsem se raději nedala na plážový volejbal.“ Radost z lezení však převažuje. „Celý lezecký svět, ranní probouzení v bivaku až po usínání pod miliony hvězd. Cvaknutí topové expresky, zašroubování šroubu do ledu, zvládnutí těžkého kroku, pokec s kamarády o lezení, plánování nových lezeckých cílů, prostě celý ten svět který se točí kolem lan, karabin a úžasných vertikál.“
