„PRO CESTOVÁNÍ STAČÍ SE CHOVAT LIDSKY.“
Se svou první otázkou bych se ráda vrátila o pár let zpět. Jaký jsi měl vztah k cestování jako malý a napadlo tě, že by ses jednou mohl stát cestovatelem?
Jako pětiletý, úplně nepoužitelný pro takové akce, jsem jezdil na tábory, táta totiž dělal táborového vedoucího. Později jsem z táborů plynule přešel na vandry, ale moje první moto-cesta byla v 18ti, tři měsíce poté, co jsem dostal řidičák. Nějaká hlava vymyslela, dodnes nevíme, kdo z naší party to byl, že pojedeme do Španělska do aquaparku, což bylo poměrně daleko vzhledem k tomu, že aquaparky se dají najít o dost blíž. Vzali jsme Peugeota 205, Favorita a vyrazili jsme. Ve dvaceti jsem pak jel se svou tehdejší holkou k moři – to bylo monstrózně romantické, poprvé jsme se tam milovali. Začali jsme jezdit po Evropě, a když jsem po šesti letech dostal kopačky, vyjel jsem i mimo Evropu. Třeba Egypt jsem projel stopem a místní dopravou. Tak se hranice posouvala dál, až přišel skvělý nápad jet Land Roverem do Afriky, který krachl na úplné drobnosti: neměli jsme žádného Land Rovera. A tak vznikl nápad jet trabantem. Jediným autem, na které jsme měli, protože se dalo sehnat zadarmo. V podstatě můžu říct, že cestuji celý život, ale nikdy jsem nemyslel, že budu cestovatel. Osobně si myslím, že pojem cestovatel ani neexistuje. Jsou lidi, kteří cestují mnohem víc než já, jen o tom nedávají vědět.
Co pro tebe cestování vlastně znamená?
Mě na tom ohromně baví, že člověk vstřebává zážitky, na to jsem byl vždycky vyšinutý. (smích) To jsou věci, které člověku nikdo nevezme. Podle mě je cestování lepší investice, než si třeba koupit velkou telku. Navíc se tím člověk učí.
Myslíš si, že musí být člověk vyzrálý, aby mohl cestovat, anebo právě dozraje až během cest a měl by do toho jít po hlavě?
Já si myslím, že cestování člověka hodně posune. Vlastně ani nemůže být vyzrálý, protože by asi nikdy nikam nevyjel. Ona je ta první cesta většinou taková nepřipravená, punková, člověk neví, do čeho jde, ale nevadí mu to. Co se týče trabantích výprav, jsme vlastně docela opatrní. Když jsme jeli první cestu, tak jsme neměli vůbec žádné vyprošťovací vybavení do písku, neměli jsme vůbec žádné nářadí, nevzali jsme si skoro žádné náhradní díly, protože se to přece nerozbije. A teď v Jižní Americe jsme měli už i kinetické lano, velkou bednu, díly – málem půlku motoru. Ale můj názor je, že je potřeba být nevyzrálý a jít do toho po hlavě. O tom to celé je.
Na dlouhé cesty se člověk zřejmě nevydá bez dobrých rad a informací. Kde čerpáš ty? Existují i nějaké kurzy, které tě na cestu připraví?
Já si plánuji cesty vždycky, navíc mě to i baví. Dnes už je to úplná pohoda, čteme fóra, blogy, prostě googlujeme. Podle mě může být kurz první pomoci, kurz jízdy v písku, ale pro cestování stačí se chovat lidsky. Nechovat se vůči lidem jako kokot. Opravdu hezky to vystihl pan Stingl, český antropolog a cestovatel, který říká, že je potřeba být vždycky jako druhý, když někam člověk přijde. Nevytahovat se, nemachrovat. To podle mě stačí. My už jsme nabrali kvantum zkušeností a já dávám konzultace ochotně a zadarmo, protože mi přijde škoda neposlat to dál, když už jsme na to přišli. Právě při první cestě po Hedvábné stezce nám nejvíc chybělo, aby přišel někdo, kdo by řekl, že to dáme. Ale zase to byl důvod jet. Chtěli jsme ukázat, že to jde. Po nás už je boom všech moto-výprav a já každému říkám: „Zkuste to, to dáte, raději opatrně, ale jděte do toho.“
Jak dlouho vám trvá příprava takové expedice?
Asi půl roku, největší problém je sehnat peníze. Čekal jsem, že se situace výrazně zlepší po vydání filmu a seriálu, ale nezměnila se. Ono to k tomu ale patří. Spousta lidí na cestu nikdy neodjede, protože si nepřipustí, že i tyhle otravné věci jsou součástí cesty.
Jak sestavujete tým, který na výpravu jede? To je asi zdaleka nejdůležitější, abyste si sedli. Musíte spolu vydržet dlouhou dobu, prakticky non-stop.
Sestavení týmu je taková alchymie, navíc nevyřešitelná. Stejně ta ponorka vždycky nastane. Já považuji za úspěch, když výprava skončí a ti lidi jsou schopní jít spolu na pivo. Nám pomáhají dvě věci. Za prvé máme jasně daný cíl. A za druhé, tím, že jsem to vymyslel, tak to někdo řídí a má poslední slovo. Což není vždycky populární, ale udržuje to projekt v chodu. Nehledě na to, že my už sestavujeme výpravu i profesně. Potřebujeme fotografy, kameramany – hledáme průnik toho, aby byl člověk použitelný pro cestu a zároveň aby uměl to, co má umět, a pak aby měl třeba čtvrt roku volno.
„NAPLNIT VÝPRAVU LIDMI BY NEBYL PROBLÉM. NAPLNIT JI PENĚZI JE O DOST TĚŽŠÍ.“
Kolik lidí se vám po odvysílání filmů ozvalo, že chtějí jet s vámi? Na základě čeho byste někoho z nich vybrali mezi vás?
Ozývají se pořád a já je slušně posílám do háje, to bych se z toho fakt zbláznil. Už jsem si i několikrát říkal, že si snad založím cestovku. Strašné množství lidí nám píše, že by jeli i vlastním velorexem, škodovkou, dokonce i avií. Když jsme oslovili sponzory, v jedné firmě chtěl jet s námi dokonce i její majitel. Naplnit výpravu lidmi by nebyl problém. Naplnit ji penězi je o dost těžší.
Jak probíhá samotné natáčení? Jezdíte se štábem v zádech, anebo opravdu jen trabantí výprava a točíte si sami? Není to v tom případě často zdlouhavé a místy i otravné?
V týmu mám lidi, kteří jsou na výpravě především kvůli natáčení a focení, ale nemají žádné speciální podmínky, jedou v trabantech a dělají k tomu i ty ostatní věci – třeba kameraman Zdeněk je hodně zručný, tak s námi opravoval auta. Celý ten osmičlenný tým dělá všechno. Ale tím, že film je nedílnou součástí naší cesty, jejich primární úkol je točit. Proto máme natočené auto utopené v oceánu, což spousta lidí nechápe, ale je to přesně obráceně. Představ si situaci, kdy my ta auta utopíme a ještě to nenatočíme, to by byl double-průser. Ale utopená auta, která jsou natočená, to se alespoň kompenzuje a v tom filmu je to hodně dobrý dramatický moment. Ale jak říkáš, jsou to procházky a celé to natáčení je hrozná drbačka.
A navíc je trabant na tak dlouhé cesty asi i docela nepohodlný…
Je, ale o tom to celé je. Proto nejezdím po Čechách trabantem vůbec, ani mě to neláká. Byť přijdu na přednášku a lidi se ptají, jaktože jsem nedojel trabantem. Chybí tam ta motivace. Celé je to o tom, že se jedná o výzvu a jakýsi sportovní výkon. Proto občas říkám, že nevím, nakolik jsme cestovatelé, ale rozhodně jsme filmaři. Mě ten film ohromně baví a natočit ho je opravdu složité. Znamená to, že si člověk vybere místo, vyleze tam, nosí se tam stativy, objektivy, lidi se tam musí rozmístit, teď na sebe hulákají, že se vidí a že se vidět nechtějí…
Natočení jednoho takového „brrrm“ je práce na dlouho a v tom filmu to pak často ani není.
„NA EXPEDICI SI PARADOXNĚ NEJVÍC POKECAL MAREK, KTERÝ UMĚL JENOM SLOVENSKY.“
Je podle tebe při cestování úplně nezbytná jakákoliv jazyková vybavenost?
Nezbytná je ochota komunikovat a nebát se. To je jediné. Jasně, jazyk je velká pomoc, člověk si pak víc popovídá, daleko víc se dozví. Ale na naší cestě po Jižní Americe, kde se mluví hlavně portugalsky, což neuměl nikdo z nás, anebo španělsky, to uměl jen Tomek a navíc dost blbě, si paradoxně nejvíc pokecal Marek, který uměl jen slovensky. Vždycky s někým tlachal třeba čtvrt hodiny, a když jsem se ho pak ptal, o čem se bavili, říkal jsem, že by bylo zajímavé zeptat se i toho druhého, zdali se bavili o tom stejném. (smích) Spousta lidí je předposraná, ale člověka ty cesty právě naučí, že to jde. Je hezké usmát se, představit se – na tom je vlastně založený celý arabský svět, kde si podají ruku, představí se, zeptají se, jak se máš, i s úplně cizími lidmi. Evropana to zaskočí, ale je to hrozně odzbrojující postup.
Dá se říct, že tě vaše cesty nějakým směrem posunuly anebo třeba i změnily?
Rozhodně, člověka to strašně změní. Minimálně nastane takové, já tomu říkám latentní anarchismus – jedeš a najednou vidíš, jak to jinde funguje s menším množstvím pravidel ve větší pohodě, v menším stresu, ale i s většími problémy. A když se vrátíš, vidíš, že se lidi zdržují kravinami, řeší věci, které by možná ani řešit nemuseli. Cestování hodí člověka do pohody.
Jak to vypadá s vaší plánovanou cestou do Austrálie?
Teď jsem ve fázi, kdy plánuji trasu a největší problém, který mě trápí (Kromě toho, že nevím, kde seženeme peníze.), je, že budou všichni očekávat, že bude film i seriál zase lepší než ty předchozí. To je ale těžké překonávat sám sebe. Navíc Austrálie je daleko míň pestrá než Jižní Amerika – vlastně úplně brutálně. Proto jsme připojili i Východní Asii: Indonésii, Thajsko, Laos a Kambodžu. Takže to bude zase barevné a divoké. Je to hodně práce kolem, občas si člověk posteskne, že mu chybí ten punk prvních cest.
A jak jste na tom s výpravou, jste už kompletní? Jak se stavíte k tomu, že s vámi jedou i handicapovaní, nakolik to pro vás bude komplikace?
Jedou s námi dva vozíčkáři a přináší to hromadu komplikací. Rozhodně se ale nejedná o žádnou vozíčkářskou výpravu. Tyto projekty mě právě strašně štvou – někdo někam vezme vozíčkáře, dá si to do loga a dělá, že se o ně stará, protože oni jsou na vozíku, kryplíci. Já jsem o nich zjistil, že jsou drsoni, kteří mají krutý, černý humor. Navíc, u našich cest je daleko důležitější, abychom to zvládali psychicky. A já si říkám, že jestli na to někdo psychicky má, tak jsou to právě oni. Samozřejmě, že budou momenty, kdy bude potřeba je odněkud vytlačit. My ale právě teď řešíme, jak provést to, aby si mohli vozíky vyndávat sami. A druhou věcí je, že trabant byl původně autem pro postižené. Existuje do něho automatická spojka i ruční řízení. A jestli jsme kompletní, řekl bych, že jo – mě vždycky baví, když do toho jde někdo po hlavě, zůstává tomu ten drive.
Máte na těch cestách vlastně ještě někdy z něčeho strach?
Je pravda, že se člověk hodně otrká. Jediné, čeho se bojím, aby nás tam nečekali nějací prudiči, kteří řeknou, že s tím sem nesmíme. Austrálie je blbá v tom, že je hodně organizovaná. Ale co se týká nás, my víme, co umíme projet a kde jsou naše hranice. To auto si poradí s neskutečnými věcmi.
Přejděme k poslední otázce. Kdy vyrážíte?
Slavnostní start by měl být po Silvestru. Nejdříve musíme odstartovat auta a pak je naložit do kontejnerů. Do Austrálie pojedou asi měsíc. Takže první půlka ledna start, druhá půlka ledna nakládka a koncem února odlítáme my…
… a my už se těšíme, až nám ukážete místa, která mnoho lidí nikdy v životě nenavštíví, ale může je alespoň vidět právě díky Vašemu filmu. Díky za rozhovor a ať vám to jede!
Autor: Veronika Velcerová
