Véna, Dan, Matyáš a Jakub. Čtyři kluci z Pražskýho serfovýho klubu, kteří se vydali na magickou vlnu do Namibie a natočili o tom dokument. S džípem, stanem, kamerou a prkny měsíc brázdili poušť na jihu Afriky. Oproti světové úrovni jsme hodně ve sklepě, ale je to zábava, říkají kluci.

Vydali jste se natočit dokument v Namibii. Jak to všechno začalo?

Dan: Kamarád mi na Zélandu ukázal soutěž od České spořitelny, kde dají sedmi nápadům čtvrt milionu na zrealizování. Tak jsem zavolal klukům, jestli bychom nejeli někam surfovat, a vzešla z toho Namibie. Někdo mi totiž říkal, že je super na cestování a Matyáš přišel s tím, že je tam skvělá vlna a že tam vždycky chtěl. Vénu jsme pak oslovili proto, že je tlustej a věděli jsme, že na poušti dlouho přežije.

Matyáš: Mně volal Dan do Španělska, Kubovi do Indonésie. Měli jsme pár hodin na to, abychom odevzdali první video, tak jsme každý vzali telefon do ruky a natočili krátký medailonek.

Takže Namibie byla první volba, neměli jste žádnou jinou zemi v záloze?

Matyáš: Měli jsme. Indonésii na motorkách, to byl první nápad.

Dan: Namibie nám ale přišla líp prodatelná – džíp, střešní stan, poušť, sloni. Pak jsme přemýšleli, jak přesvědčit porotu, aby nás vybrali, tak jsme nahodili, že bychom z toho natočili i nějaký dokument. Oni se toho nějak chytli, a tak jsme si Vénu museli nechat, protože byl kameraman.

Večerní grilování uprostřed divočiny.

Každý na jiném konci světa, měli jste problémy všechno naplánovat?

Dan: Na celém tom výletu bylo hloupé to, že nám o výhře dali vědět hrozně pozdě. Tři týdny předtím, než jsme měli letět, a to není moc času vyřešit víza. Já jsem hrál vabank, koupil jsem si letenky přes Hong Kong a Jihoafrickou republiku, přičemž na obou místech je konzulát. Když mi ale v Hong Kongu řekli dost slabou angličtinou, že nejsem občan Číny a že i kdybych byl, tak mi ty víza nedají, trochu jsem znervózněl a poslal jsem DPDéčkem urgentně ještě jeden svůj pas do Čech. Mimochodem každý občan České republiky může mít až tři pasy, málokdo to ví a je to dobrá věc. A pak jsem doletěl do Jihoafrické republiky a tam jsem ty víza naštěstí dostal.

Kuba: Měli jsme ale plán B, kdyby to nevyšlo. Vyřídili bychom mu víza v Berlíně a předali přes hranice s Jihoafrickou republikou.

Dan: Kluci by mi je poslali po zemi a já bych dělal, že už jsem s nimi přiletěl.

Matyáš: Měsíc a půl od nápadu až po odlet. Měli jsme do toho svoje práce a ono vygooglit něco o Namibii není úplně jednoduché, pokud se nejedná o turistickou atrakci. V realitě je to navíc pak všechno jinak.

Dan: Ono není těžké o Namibii něco najít…

Matyáš: …ale my to máme trošku na párku.

Kuba: Tím to je ale zajímavější, jinak by to byla nuda. Véna vždycky říkal, že se musí něco dít. Jeho hlavní heslo bylo: Potřebujeme content, pojďte!

Véna: My jsme plánovali neplánovat.

Kluci na skupinové fotce s ženami z kmene Himba.

Čekali na vás nějaké problémy ještě po příletu?

Matyáš: Problémem bylo auto, protože byla hlavní sezóna a čtyřkolky se stanem, co jsme potřebovali, byly rozprodané už od ledna. Měli jsme ale štěstí, protože byla zrušená rezervace asi 10 dní před odletem.

Dan: Když jsme ho přebírali, tak nám řekli, že s tím můžeme jezdit jenom po silnici, nejezdit v noci a už první den nám ho předávali v pět večer.

Matyáš: Protože jsme čekali na Dana, až se k nám připojí, tak jsme jejich přikázání vzali jako doporučení.

Z jakého důvodu jste jeli měsíc po tom? Je dobré období na vlny?

Dan: Zaprvé to byla podmínka soutěže a za druhé jsme tak nějak všichni měli volno. 

Matyáš: Na vlnu jsme tam byli už trošičku za tou úplně nejlepší dobou.

Kuba: Ta vlna totiž může dobře fungovat jen jednou nebo dvakrát za rok. Jinak tam ve finále skoro není.

Dan: Taky jsme žili v naivní představě, že celé pobřeží je poušť, takže pojedeme tím velkým džípem skrz tu poušť a budeme hledat další vlny. Že to ještě nikoho jiného nenapadlo předtím…Ale je tam všude plot.

Hráli jsme čin čongy o to, kdo spí ve stanu a kdo ve střešním stanu.

Takže vlny nesplnily vaše očekávání?

Matyáš: Mysleli jsme si, že je tam spousta menších vln a že to tam každý den frčí.

Dan: To si myslím, že je jediná věc, kterou jsme fakt poctivě hledali, ale to člověk online fakt nenajde.

Matyáš: V předpovědi to vypadá jinak než v realitě. Podle čísel na internetu tam ty swelly (série vln, které vznikají v oceánu pozn. red.) byly. Jenom jsme nevěděli, že to neudělá vlny, protože tam každý den v deset začne fičet šílený vítr.

Dan: Ty vlny naše očekávání určitě zklamaly. Čekali jsme, že se svezeme víc jak třikrát.

Kuba: O to víc jsme si ale ve finále užili tu Namibii. Kdybychom jeli jen surfovat, tak bychom neviděli tolik z té země jako takové. Ve finále to bylo pozitivní.

Skupinová fotografie v písečné bouři v Sossusvlei.

Namibie není asi úplně bezpečná země. Šlo vám někdy o život?

Kuba: My jsme jeli dost na punk. Všichni tam spí v kempu a my jsme v kempu spali dvakrát. Přijde mi to škoda, když tam máš takové rozlehlé plochy jezdit tam, kde jsou všichni ostatní.

Matyáš: Já jsem vygooglil, že tě ten lev nesežere, když ti ze stanu netrčí noha.

Dan: A pak jsme hráli čin čongy o to, kdo spí ve stanu a kdo ve střešním stanu, ten byl bezpečnější. Jeden den jsme tam viděli lví stopy, tak to bylo trochu strašidelné.

Kuba: Jinak je bezpečnost té země úplně v pohodě, pokud člověk nejede na sever u Angoly, kde nejsou úplně turistická místa. Na jihu je dost turistů, domy na pláži, krásná místa, ale na severu je to surové. Tam jsou chatrče, mísí se tam kmeny a nevidíš ani bílé afrikánce.

Během koronaviru se ukázalo, že se spousta těch věcí dá dělat i tady v Čechách – protahování, pádlování, jóga.

Tam, kde poušť potkává oceán.

Jak velká je surfařská komunita v Namibii?

Matyáš: Oni sice mají oceán, ale ta komunita je menší než česká surfařská komunita. O dost. Je tam dvacet surfařů, kteří surfují pravidelně a tak 50 dalších, které tam člověk potká.

Kuba: Až tam jsme ale zjistili proč. Ti lidé, co chtějí surfovat, se přestěhují do Jihoafrické republiky, kde ty vlny fungují. Je to relativně kousíček, ale tím, že je to na tom jižním cípu, tak ty vlny fungují úplně jinak.

Jak velká je tedy komunita tady v Čechách?

Matyáš: My máme 450 členů a takové ty větší surfové kempy mají za celou dobu svého fungování přes 5 000 klientů. Podle mě je u nás do 10 000 lidí, co zkusili surfovat, stovky aktivních surfařů a trojnásobek lidí, co mají profilovku se surfovým prknem.

Jak náročné je trénovat tady?

Kuba: Může to znít trochu divně, ale snažíme se pro to dělat dost. Už jenom to, že se s těmi lidmi protahujeme specifickým způsobem, jim může pomoc. Dost pomáhá také surf skate, což je simulátor pohybu na asfaltu. Pokud má člověk připravené tělo, tak mu to půjde na surfu líp. Je to totiž nepřirozená pozice. Teď se během koronaviru ukázalo, že se spousta těch věcí dá dělat i tady v Čechách. Třeba surfové kempy, které vždycky musely být u oceánu, se teď tady v Čechách začaly zajímat o tyhle alternativní věci jako je pádlování, jóga atd. Myslím si, že je dobře, že se to dělá. Není to jen o tom být na těch vlnách přímo, ale to všechno okolo, že se lidi sejdou. Důležitá je i teorie. Oceán není moře, jsou tam proudy a ta bezpečnost je důležitá.

Matyáš: A i když člověk nikdy nesurfoval, tak ty aktivity našeho klubu mu dokáží dát nějaký základ, takže když potom přijede k oceánu na nějaký kemp, tak ten čas, co bude u oceánu, může využít efektivněji a mít rychlejší progres v učení.

Doporučený příspěvek

Havana – Paříž Karibiku: S baťohem za životním stylem Kubánců

Jen, co jsme vystoupili z letadla a naše nohy se dotkly kubánské země, nafackovala nám asi 150procentní vlhkost vzduchu. Naštěstí už jsme K... Pokračovat ve čtení

Kuba: My jsme se tam plácali jako blbci a nevěděli jsme, že fungují nějaké proudy a že bys měla mít dlouhý prkno s výtlakem.

Jak často vyrážíte k oceánu během roku?

Dan: Čím dál tím míň bohužel. Mně se teď poprvé za deset let stalo, že jsem nebyl déle než rok někde, kde by byly vlny. Je to těžší, když člověk víc pracuje.

Kuba: Na začátku jsi do toho hrozně zapálená, ale pak ti dojde realita toho surfu, že ne vždycky je to růžové. To, že jedeš někam na měsíc surfovat neznamená, že měsíc surfuješ.

Dan: Hlavně pro mě nemá smysl jet někam surfovat na týden. Člověk tam přijede a 3-4 dny nejsou dobré vlny, dva se rozpádluješ a jeden si zajezdíš.

Podle mě je u nás do 10 000 lidí, co zkusili surfovat, stovky aktivních surfařů a trojnásobek lidí, co mají profilovku se surfovým prknem.

Surfování ve Walvis bay.

Pamatujete si vaše surfařské poprvé?

Matyáš: S holkou myslíš?

Dan: My jsme byli poprvé na kempu, kde byl Véna instruktor.

Véna: Takový jsem mazák. Podle mě je blbé začínat sám. Buď musíš jet s někým, kdo tě to naučí nebo na kemp.

Kuba: Já jsem na kemp nejel, neměl jsem peníze. Jel jsem s někým, kdo si myslel, že to umí a rozumí tomu, takže mi to ukázal, ale úplně blbě. Dva roky jsem se plácal a uvědomil jsem si to až když jsem dělal instruktorské zkoušky.

Kluci potkali i tisíce lachtanů na Cape Cross.

Kde jsou tady po Evropě pro vás nejlepší vlny?

Dan: Já mám rád Asturias, ale to nejenom kvůli vlnám, ale i horám a okolí.

Kuba: Ono se těžko dá definovat jedno místo, protože každé má něco svého, každá vlna je jiná a každý den to je jiné.

Matyáš: Kde je oceán od jižní Francie, tam jsou vlny, o kterých se dá mluvit a jsou s různou četností v různé roční období a každý si v tom najde to své. Někomu vyhovují menší vlny v létě, když je teplo, někomu větší vlny.

Natočili jste dokument, založili Pražskej serfovej klub, na čem ještě pracujete?

Véna: Máme klubovnu na Radlický, co se jmenuje Zadek.

Kuba: Já mám značku surfového oblečení.

Véna: To je spíš ale taková chráněná dílna.

Kuba: Nejenom že na popud Pražskýho serfu vznikly i asijský – v Brně a Ostravě, ale taky Matyáše napadlo založit svaz, což je super, je to další level v tom, co se tady děje.

Matyáš: Rádi bychom taky do budoucna chtěli organizovat další závody. Máme jeden závod – Mistrovství České republiky, kde je organizace srovnatelná s profesionálními závody, akorát ta úroveň ježdění tam není. Rádi bychom k tomu přidali nějaký pohár po světě – Portugalsko, Srí Lanka, Indonésie a Španělsko.

Kuba: To, že se tady bavíme o závodech, neznamená, že se předháníme, kdo je lepší. Je to spíš taková zábava. Lidi se sejdou a vyhodí si z kopýtka. Oproti světové úrovni jsme hodně ve sklepě. Jsou tady ale mladé nadějné děti surfařů a kvůli těm je potřeba tady mít svaz, abychom jim pomohli dál se rozvíjet.

Neláká vás přestěhovat se k oceánu?

Dan: Spíš zrušit Polsko a udělat oceán tady. Je to těžký. Kdybych to udělal v pěti letech, tak by to bylo jednodušší. Člověk tady má kamarády, rodinu. Nechtělo by se mi už teď budovat novou komunitu všech kamarádů někde jinde. Jinak bych nad tím přemýšlel.

Matyáš: Já bych tam chtěl trávit víc času, ale žít bych tam nechtěl.

Kuba: Ono to zní hezky se odstěhovat k oceánu, takový dream life. Ale musíš tomu hodně obětovat – rodinu, kamarády…

Véna: Knedlíky!

Žirafy pasoucí se v savaně jen kousek od silnice.

Jak jste s dokumentem byli spokojeni?

Dan: Já jsem byl hodně spokojený. Hlavně z toho, co z toho natočeného materiálu dokázal Véna vykouzlit. Byl jsem překvapený, že jde takový projekt udělat bez plánu, a tak jako upřímně. My jsme si na nic nehráli, natáčeli jsme tu srandu a všechny průsery, co jsme tam měli. Nesnažili jsme se dělat, že jsou tam vlny, když tam nebyly. A lidi to bavilo. Byl jsem pozitivně překvapený.

Véna: Za mě nejlepší film na světě.

Matyáš: Tvůj nejlepší?

Véna: Můj jediný.

Dan: A máma i babička řekly, že se jim to líbilo.

Véna: Dělali jsme to pro mámy. Musel to být mainstream, aby to pochopila i teta z Opavy. Proto se to jmenovalo “víc než jen surfovej dokument”. A snad se to povedlo. Já se na to i po roce a půl vlastně rád podívám.

Dan: Akorát je škoda, že tam bylo málo Vény. Kdybychom dělali něco dalšího, tak si vezme kameru i někdo z nás, protože podle mě víc Vény by tomu prospělo.

Véna: Já jsem totiž pěknej…na plátně. Znám svoje úhly.

Co plánujete dál?

Dan: Přemýšleli jsme nad tím Regiojetem do Chorvatska. Zabalíme řízky.

Véna: Vlny stejný.

Kuba: Surfy berou zdarma.

A s Pražským serfovým klubem?

Matyáš: Základnu máme dočasně do konce roku a věcí, co chceme dělat, je spousta, ale je to náročné, když to máme jen dočasně. Nemůžeme do toho dávat tu energii stoprocentně.

Kuba: Ten zájem o to lidi mají a byla by škoda, kdyby se nic nedělo. Je to neuvěřitelný, na to, že jsme vnitrozemský stát a jediný co můžeme dělat, je čvachtat se tady ve vodě.

Dan: Co by nám pomohlo, kdyby velký firmy zase začaly dělat soutěže o spoustu peněz.

Kuba: A nebo kdyby tady postavily vlnu za spoustu peněz. Hezký vlny se dají postavit už za 250 milionů.

Matyáš: Nečtou to nějací uhlobaroni?

Podobné články

Cestování, Volný čas

Život je příliš krátký na to, abych ho prose...

Šestičlenná rodina Rychtaříků se před časem rozhodla vzdát se městské rutiny a vydat se s obytným vozem a minimem věcí... Více

Cestování, Volný čas

Objev Česko: Dobrodružství čeká za rohem

Lidé jezdí za dobrodružstvím přes půlku světa, přitom jim nedochází, že ho mohou zažívat i kdekoli v Česku. Poznat netradiční místa,... Více

Cestování, Volný čas

Kolem světa trolejbusem, ekranoplánem i expedice...

Albert je člověk, který jde do všeho po hlavě. Je zakladatelem mnoha projektů jako Expedition club nebo Gepard Express. Má... Více

Cestování, Studium v zahraničí

Pocukrované ostrovy i bydlení v mrakodrapu, to j...

Jeden rok pracoval v Sydney, druhý se vypravil za studiem do města Gold Coast. Z bytu v mrakodrapu, doslova pár... Více

To nejnovější z czech-us blogu

Jak jsem se vydala studovat do Kanady v době pandemie

Všechno to začalo přesně před rokem, kdy jsem se vrátila z půlročního erasmu v Řecku.... Více

Jak jsme letěli do Kanady .. a skončili v karanténě

Jmenuji se Petra Vyhnálková, je mi 33 let, pocházím z Hradce Králové a mám ráda... Více

Jak se to stane, že kluk z Děčína žije svůj životní sen...

Nějak se musí začít. Já začal cestovat tak, že jsem se v prváku na vejšce přihlásil na... Více

Jak si nás Kanada získala

Po pár pracovních zkušenostech v zahraničí jsme se koncem roku 2018 rozhodovali kam dál.... Více

Partneři