Na internetu o tobě kolují různá přízviska. Co teda ve skutečnosti děláš?

Já ve skutečnosti hlavně žiju, a žiju tak, jak mě to zrovna baví. Ano, docela dost cestuju a pracuju na dálku, takže můžu žít téměř kdekoliv, kde mám internet a víza. Slovo digitální nomád, kterým mě často označují, ale nemám úplně rád, jsem spíš člověk nezávislý na lokalitě (Location Independent).

Takže bys o sobě neřekl, že jsi cestovatel?

Sám o sobě bych neřekl, že jsem velký cestovatel nebo dobrodruh. Když se podívám na lidi, jako je Petr Horký, Petr Juračka nebo třeba pan Stingl, který zkoumal indiánské kmeny, kde předtím nebyl žádný bílý člověk, to jsou pro mě dobrodruzi, cestovatelé. Ale pak přijde někdo, kdo byl někde měsíc a roztrubuje o sobě, jaký je to veledobrodruh a všichni ostatní jsou nuly. To je smutné. Tady přeci není důvod se poměřovat.

Spousta lidí je v zimním období unavená a neproduktivní, někdy trpí i depresemi – krátký den, tma. Myslíš si, že tvé cestování je recept na tyto neduhy?

Kdybych v zimě nemusel pracovat, tak by mi vůbec nevadilo být v Čechách. Potřeboval bych sedět u krbu v chatičce v horách, číst si a popíjet čaj a v podvečer přejít na víno. Ale co se práce týče, tak mi v zimě hodně klesá výkonnost. Většina mojí práce je dost kreativní a je u toho potřeba přemýšlet, takže nejde donutit se a sednout si do kanclu a ťukat do počítače. Tím, že přeletím někam, kde je slunko a ideálně alespoň trochu teplo, tak se tady toho problému zbavím a jsem schopný normálně pracovat.

 

Říká se, že Asie jen jednou a pak pár let ne. Odpad, hodně lidí a chaos. Ty tam jezdíš každý rok. Jak zvládáš místní kulturu?

Samozřejmě záleží jaká Asie. Většina lidí si taky Asii představuje 50-60 let zpátky, a ne vůbec takovou, jaká je dneska. Já většinu času trávím v Thajsku, případně ve Vietnamu. A to jsou obě dneska rychle se rozvíjející země. Samozřejmě nějaký chaos tady je, ale ten chaos má svůj řád. Když si na to člověk zvykne, tak je to úplně v pohodě a ve výsledku i velká města jako Bangkok nebo Hanoi jsou vlastně poklidnější než Praha. Sice je tady těch lidí hodně, ale všichni jsou v pohodě, nikdo se tady s nikým nehádá, nikdo na sebe nekřičí. A to je super. Co se odpadu týče, na ulicích zrovna v těchhle dvou zemích není. My ho v Evropě umíme jen líp schovávat, ale nemyslím si, že by to tady bylo nějak výrazně horší než u nás.

Objevují se teď vtipy jako: Šok: Mladý cestovatel se vrátil ze Srí Lanky a neudělal o tom přednášku. Nemyslíš si, že se za cestovatele dnes považuje kde kdo?

Myslím si, že se s nimi roztrhl pytel a že je to super. Je to jedna z věcí, o kterou se snažíme v Travel Bibli. Protože pokud to člověk pojme správně, tak si myslím, že cestování ho naučí do života pokoře, samostatnosti a hlavně zjistí, že aby něčemu mohl alespoň trochu věřit, tak si to musí ověřit na vlastní oči. A je super, že o tom cestovatelé dělají přednášky. Spoustě lidí trvá, než se rozhoupou, a potřebují vidět někoho živého, s kým se dokážou  ztotožnit. Že je to taky kluk z vesnice, který předtím byl maximálně nejdál někde v Horní Dolní, a nakonec se sebral a objel svět na kole.

Samozřejmě to má ale taky svoje negativní stránky. Myslíš si, že si jsou lidé ještě schopni užívat dovolenou, nebo už na ní všichni koukají spíš hledáčkem foťáku?

Mě se úplně nelíbí, jak dneska všichni pořád postují na sociální sítě, kde jsou a co dělají. Místo toho, aby dělali to, co zrovna dělají a byli s lidma, které tam potkají. Vidím spoustu lidí, kteří na některá místa jedou jenom proto, aby si mohli udělat fotku na Instagram a zároveň nejedou na ta místa, kde si nejsou stoprocentně jistí, že by tam tu fotku mohli udělat, čímž přijdou o to dobrodružství, ta krásná skrytá místa, která by mohli najít.

Ty sám na cestách fotíš hodně?

Nejvíc ze všeho mě baví fotit lidi na ulici. Hrozně rád se ztrácím a najdu tak ty nejhezčí místa a interakce s lidmi. Asiati jezdí na místa, která znají z Instagramu, a pak jsou většinou hrozně zklamaní, protože zrovna není letní slunovrat společně se zatměním měsíce. Nemyslím, že by muselo být nutně špatně, že se díváte skrz hledáček fotoaparátu, ale musí v tom být nějaké překvapení, protože to je potom to, co si člověk zapamatuje.

V jednom rozhovoru jsi řekl, že se všichni na svět díváme růžovými brýlemi Instagramu a úspěchů a nikdo se nechlubí svými neúspěchy. Je to tak?

Já mám pocit, že lidi, když se jim něco hodně nepovede, tak to taky sdílejí, ale jde spíš o ten běžný denní život. Spousta hlavně mladých má pocit, jak má pos*aný život, protože vidí na těch Instagramech neustále kafe, hipsterské drahé jídlo, fotky z pláže, z hor nebo ze západu slunce. Nevidí tam, že ten člověk, obzvlášť profesionální instagramer, sedí deset hodin u počítače, aby tam tohle mohl nahrát. A to mi přijde jako problém.

Tvůj Instagram je ale taky plný nádherných cestovatelských fotek…

Doporučený příspěvek

Letem světem s Lukášem aneb Jak procestovat svět za hubičku a přitom studovat

Během mých přednášek a diskusí se studenty slýchávám často větu, že cestování je moc drahé a nejde skloubit se studiem. A právě pro... Pokračovat ve čtení

Já sám za sebe se snažím lidem vysvětlit, že skutečně šest až sedm hodin každý den pracuji, že jsou týdny, kdy se nikam nepodívám, protože je hodně práce, ale to je přeci normální. A když mám volný víkend, tak kurňa vyrazím někam do krásných českých hor a nemusím někomu závidět, že je zrovna v Thajsku. Ano, vůbec neříkám, že je to stejné. Já jsem hrozně vděčný, že můžu žít tak, jak žiju. Ale zároveň si nemyslím, že by lidé měli mít pocit, že se mají špatně.

Stalo se ti, že ti někdy vypadla práce, se kterou jsi počítal, a musel jsi zahodit digitální nomádství, a začít někde pracovat?

Nestalo a pravděpodobně se mi to ani nestane. Mám hodně diverzifikovaný příjem a zároveň nejsem závislý na čase, který odpracuju. Trvalo to nějakou dobu a dlouhodobě jsem věnoval hodně času a energie do projektu, který se mi teď finančně vrací. Tím pádem, kdybych neměl někde měsíc nebo tři měsíce práci, tak jsem pořád v pohodě a bude mi víceméně chodit pořád stejně peněz. Na delší době by se to samozřejmě projevilo, ale v podstatě hned bych mohl najít další klienty. Obor, ve kterém dělám (Facebook reklama) je obrovsky žádaný a je nedostatek kvalitních lidí.

V knize Travel Jobs píšeš o pracích, které se dají dělat na cestách. Co byla ta nejzvláštnější profese, se kterou ses jako digitální nomád na cestách setkal?

Za mě byla ta nejdivnější online vědma. Holčina, která si založila web, kde online vykládá karty a budoucnost, takže Jolanda se může jít zahrabat. Vůbec nechápu, kdo jí za to zaplatí. Ale obecně v dnešní společnosti je takový přebytek volného kapitálu, že pokud má člověk nějaký šílený nápad, tak hodně doporučuju ho zkusit, protože se pravděpodobně najde někdo, kdo za to zaplatí. Jinak třeba Karel Štěpánek, což je český cestovatel, si zahrál v Indii v Bollywoodu ve filmu, takže i takové věci jdou dělat. Taky znám člověka, co stavěl sochy z písku na plážích a vydělával si tím. A o tom celá Travel Jobs je. Ukázat, že těch možností je strašně moc a každý si vlastně může vymyslet svoji.

Láďa Zibura řekl, že Češi jsou národ cestovatelů a je příznačné, že je potkáte všude ve světě. I Travel Jobs vypráví v podstatě jen o Češích. Souhlasíš s tímhle tvrzením?

Ano, naprosto s ním souhlasím. Na to, jak je nás málo, tak jsme skutečně roztahaní všude po světě, a ještě máme rádi ta divná místa, kde by člověk vůbec nečekal nějakého cizince. Já, když chci konečně vypadnout někam úplně mimo veškerý turismus, tak tam stejně vždycky narazím na nějakého Čecha. V Laosu jsem třeba jednou naslepo zapíchl prst do mapy. Bylo to městečko, kde říkali, že jsem za poslední rok jediný cizinec, který se tam ubytoval. Třetí den jsem vylezl a koukám, že po ulici jde týpek s baťohem, tak jsem ho doběhl a dali jsme se do řeči. Asi patnáct minut jsme se bavili anglicky a on potom říká: „I forgot the stupid question: where are you from?” Tak říkám, že z Čech a on: ,,To si děláš p*del?” Byl to Čech, který stopoval z Barmy do Vietnamu přes Laos, super týpek. Uprostřed laoských hor. Kdyby to četl, tak ať se mi ozve, rád se s ním znovu potkám.

Taky jsi spolu s Petrem Novákem napsal Travel Bibli. Spousta cestovatelských informací se ale mění – kde najít nejlepší letenky atp. Jak často si myslíš, že musí být aktualizovaná?

My jsme ji psali tak, aby byla postavená na principech, a ne konkrétních službách nebo webech, aby i za pět možná deset let to co nejvíce platilo pořád stejně. Takže i když nějaký z těch webů přestane fungovat, tak by si člověk měl umět najít nějakou jeho náhradu. Málokdy se stane, že ta část trhu začne být úplně nevyužívaná.

Jak lehké je soustředit se na práci, když ti za hlavou šplouchá oceán?

Já jsem sice hrozně líný člověk se slabou vůlí, ale dokážu si vytvořit pravidla. V týdnu prostě vstanu a sednu k práci, a až ji dodělám, tak mám volno. Přičemž dva ze sedmi dnů v týdnu mám volno. To jsou ty dny, kdy chodím něco objevovat a jezdím na výlety. Mám to, jako kdybych byl v Čechách. Vlastně si tu rutinu tady v Thajsku držím snáz, protože mě někdo neustále nezve na pivo nebo na kafe. A vždycky když přijedu na nové místo, tak si dám zhruba týden, protože vím, že potřebuju objevit to, co zrovna člověka láká a to, co by ho mohlo nejvíc rušit, a až po tom týdnu mám naplánovanou nějakou práci.

Jaký jsou tvoje fuckupy na cestách?

V první řadě nemám moc rád slovo fuckupy. Podle mě všechno, co se nepovede, může být k něčemu dobré. V té situaci to může být dost nepříjemný, ale zpětně je z toho buď dobrá historka, nebo v lepším případě dobrá historka a výborný ponaučení pro to, jak to příště nedělat. A na cestách to platí podle mě ještě víc. Loni jsem dostal nějakou tropickou horečku a nebyl jsem čtyři dny v podstatě schopný vstát z postele, měl jsem čtyřicítky a bylo to hodně nepříjemné. Ale dneska si říkám, že jsem byl prostě nemocný, a co? Dávám si větší pozor na komáry.

Spousta lidí nesnáší konce něčeho dobrého. Jak se ti loučí s místem, kde se ti líbilo a už sis tam našel nějaké přátele?

Mám to štěstí, že spousta mých přátel je z nomádské komunity. Na zimu jsou tak skoro všichni tady v Čiang Mai, takže tady potkám spoustu přátel. A na léto zase většinu z nich potkám v Evropě. Občas je potkám v Japonsku nebo v Austrálii. Vždycky říkám, že svět je strašně malý, a že se určitě ještě potkáme, pokud se máme potkat.

Stalo se ti, že jsi někdy z místa neodjel?

Většinou to nejde kvůli vízům, ale jsou místa, na která se velmi rád vracím. Často je to na úkor nějakého objevování. Jedno z nich je právě Čiang Mai, některá místa ve Vietnamu, Melbourne, Berlín, ale je to třeba Pálava. Všude říkám, že je to nejhezčí kout světa, který znám.

Podobné články

Cestování, Volný čas

Zahraniční zkušenost je dnes nutnost

Magdaléna vycestovala před pár lety za dobrodružstvím do Kanady. Ta se jí zalíbila natolik, že se tam nakonec rozhodla zůstat... Více

Cestování, Volný čas

Work and Travel ve Washingtonu: Popřeli jsme ster...

Byl jedním z posledních přihlášených, přesto si na Work and Travel ve Washingtonu vytvořil zážitky na celý život. A to nejen... Více

Cestování

Jiří Čeloud: Budu žít, jak chci já

Kvadruplegik, jenž se krátce po svém úrazu při skoku do rybníka rozhodl věnovat netradičnímu sportu, speciálnímu kolu pro vozíčkáře. Cestovatel,... Více

Cestování

Teri Urbanová: Žiju, díky za to. Při nehodě v...

Studovala na pěti univerzitách a vyzkoušela šest různých zaměstnání na třech kontinentech. Pětadvacetiletá Teri Urbanová má zážitků jako jiní za... Více

To nejnovější z czech-us blogu

Jak se to stane, že kluk z Děčína žije svůj životní sen...

Nějak se musí začít. Já začal cestovat tak, že jsem se v prváku na vejšce přihlásil na... Více

Jak si nás Kanada získala

Po pár pracovních zkušenostech v zahraničí jsme se koncem roku 2018 rozhodovali kam dál.... Více

Pavlína: studium v Kanadě považuji za ideální volbu

Pohled naší studentky Pavlíny, která se vydala přes program Work and Study do Vancouveru (... Více

Když máte v Austrálii práci snů a jednoho dne o ni...

Pro většinu z nás fakt velký problém, pro Michala nová výzva! Michal Šodek je mladý... Více

Partneři