Petr Moc je český jazzový kytarista, skladatel, pedagog a umělecký ředitel projektu Jazz Student Culture, na kterém spolupracuje s nejvýznamnějšími jazzovými umělci dnešní doby a hudebními pedagogy z celé Evropy a USA. Jeho životní cesta začala před jedenácti lety, když se vydal studovat do Dublinu a rozhodně ještě není u konce…

Když se řekne Irsko, každý si představí reklamu na whiskey, ale jaké je skutečné Irsko?

Na Irsko se dá dívat dvěma směry. Je to země plná příležitostí. Díky příznivým daňovým podmínkám sem totiž korporátní společnosti stěhují svá sídla. Vzniká tady tak spousta nových pracovních příležitostí, a to hlavně pro studenty. Irsko má taky dobrou geografickou polohu, je to taková spojnice mezi Evropou a Amerikou.

Druhá stránka je ta turistická. A té určitě dominuje irská whiskey a pivo Guinness. 

Místní lidé tady chodí do hospody už v pátek odpoledne. Občas v nich ale narazíte i na turisty, kteří se sem přijeli jen zpít do němoty. Irsko určitě není dokonalá země, ale ani si na to nehraje. 

Irsko_panorama
Do Dublinu dostala Petra láska k jazzu a touha ji vystudovat na prestižní škole. Foto: Karol Keckeš

Není to úplně typická země pro jazzmana, já bych čekala spíš New Orleans, proč jste si vybral zrovna Irsko? 

Je pravda, že Dublin nebyla úplně první volba. Původně jsem chtěl do států, studovat na Berklee College of Music v Bostonu, to jsem si však nemohl kvůli obrovskému školnému dovolit. Ale poradili mi, ať si podám přihlášku na jednu z jejích poboček. A jediná pobočka, na které se vyučovalo v angličtině, byla ta v Dublinu. 

Byla to láska na první pohled?

Rozhodně ne. Irsko je hodně syrový, ale postupem času mu člověk propadne. Rok od roku je to lepší. Někdy sedíte v autě a říkáte si, že už toho máte dost, ale pak otevřete okénko, podíváte se ven a úplně na všechno zapomenete. Je tady nádherná příroda. Sice dost často prší, ale většinou pak vyjde duha. Je to prostě takový azurový ostrov. 

Nevím, jak pro vás, ale pro mě má každé město svůj vlastní soundtrack, jak podle vás zní Dublin?

Nevím proč, ale teď jsem si vzpomněl na jednu dětskou písničku, jmenuje se Molly Malone a zpívají ji tady malé děti. Socha Molly totiž stojí na konci ulice Grafton Street, místa pouličních umělců. Když půjdete touhle ulicí potkáte tanečníky, zpěváky, nebo hudebníky. Dublin určitě taky zní jako U2. Nebo jako The Dubliners, což je kapela, která vznikla dlouho před tím, než se svět dozvěděl o U2. To díky nim lidé poznali irský folklor. Místní jsou na to patřičně pyšní. 

Hrál jste někdy na ulici jako busker?

Párkrát jsem to zkoušel právě na ulici Grafton Street. Měl jsem v hlavě takovou tu romantickou představu z filmu Once s Glenem Hansardem a Markétou Irglovou. Ale realita byla trochu jiná. Jak už jsem říkal, pořád tady prší a když má člověk dřevěné nástroje, není to úplně ideální. Zároveň k tomu potřebujete povolení, které stojí 120 euro na rok. Můžete si sice vydělat třeba 10 euro za hodinu, někdy až 80 eur za den. Ale za cenu, že stojíte v dešti. Navíc na irské poměry za to není úplně moc peněz. 

Kromě toho, že učíte na hudební škole, hrajete se svou kapelou Peter Moc Group, také skládáte. Promítá se váš pobyt v Irsku do hudby, kterou tvoříte?

Skládám hudbu o lidech, které potkávám, a zároveň hraju v kapele se samými Iry, takže to tam je, i kdybych nechtěl. Ale Irsko pro mě není tou hlavní inspirací, pro mě jsou inspirací lidé. Navíc obaly našich desek vytváří skvělá irská umělkyně Vanessa Fay. Vyprávím jí příběhy co mě vedly k napsání písní, a ona poslouchá hudbu. Tím, co namaluje, mi vždy vyrazí dech. Nádherně v těch ilustracích dokáže zachytit irskou syrovost.  

Petr_kytara_Irsko
Petr našel hudební inspiraci i v tátově oblíbené kapele Olympic, dnes už se ale věnuje hlavně jazzu. Foto: Karol Keckeš

Kdo je váš velký vzor?

Vždycky jsem měl rád kytaristy. Když jsem byl malý, taťka poslouchal Olympic. I když už jsem teďka hudebně někde úplně jinde, vždycky se mi líbilo poslouchat kytaru Petra Jandy, která za jakékoliv situace zněla prostě dobře. Později mě ovlivnil taky například kytarista skupiny Blue Effect Radim Hladík, Michal Pavlíček, nebo Joe Satriani. Myslím, že jako u každého, prošel můj hudební vkus dost velkou proměnou, ale teď už jsem celkem dlouho zakotvil u jazzu. 

O Irsku se říká, že to není zrovna levná země, jak jste to na začátku zvládal?

Rozhodně to není levná země, nejdražší jsou tady nájmy.Ty kolikrát stojí až devadesát procent výplaty. Když jsem sem přiletěl, strávil jsem nějakou dobu v hostelu, pak jsem to řešil spolubydlením. I tak mě sdílení jednoho pokoje stálo kolem tří set eur. A když si chcete pronajmout garsonku, vyjde vás to měsíčně na osm set až patnáct set eur.  

Problém nastává, když si na začátku chcete pronajmout byt sami na sebe, pronajímatel většinou chce vidět vaše doporučení z místa, kde jste bydleli předtím. A to jde celkem těžko, když jste v Irsku pár dní. Je pak lepší sdílet byt s někým, kdo ty reference má. Já bydlel s kamarády.

S byty se pojí ještě další zádrhel. Pokud chcete v Irsku pracovat, byť jen brigádně, je téměř nutností získat PPS Number, to je takové osobní číslo, přes které se řeší veškerý styk s úřady. Pak musíte mít irský bankovní účet. A ten dostanete jenom když máte v Irsku trvalé bydliště. A trvalé bydliště nedostanete, pokud nemáte reference.

Když pak chce člověk i něco jíst, tak ho to stojí ještě další tři až čtyři stovky eur. A to i když jíte celkem normálně.

Než se dostanete k brigádě, je to tedy celkem zdlouhavý proces, dá se to nějak zjednodušit?

Doporučený příspěvek

Perfektní léto v Montaně!

Nejdřív chtěla na Nový Zéland. Pak zjistila, že v posledních letech čím dál tím víc mladých lidí míří do Spojených států na ... Pokračovat ve čtení

Dá, ale musíte dostat pozvání od jedné z mezinárodních společností, které v Irsku sídlí. Jestli si vás pozve třeba Google, žádné reference potřeba nejsou. Když se sem například přestěhuje pár, kdy kluk má práci v Googlu a holka je kytaristka, kluk má vše vyřízené zhruba do tří dnů. Než si všechno vyřídí holka trvá to v řádu měsíců. Ze začátku může pracovat třeba jen v restauraci a protože nemá irský účet, musí doufat, že ji budou platit v šecích. 

Překvapilo vás něco, když jste v Irsku začal studovat?

Pamatuju si jak jsem poprvé stál na autobusové zastávce a lidé si s mou chtěli povídat. U nás když si s vámi někdo začne povídat na autobusové zastávce, většinou chce vědět kolik je hodin, nebo potřebuje drobné. Tady se mě babičky na zastávce ptají co jsem snídal, nebo jak se mám. A pak taky irský humor, který je hodně svérázný a sarkastický.

Překvapuje vás něco dodnes?

Dodnes mě překvapuje situace okolo bytů. Je tady velká krize a ještě před několika lety to byl fakt divoký západ. To se mohla rodina nastěhovat do bytu a druhý den se stěhovali, protože majiteli nabídnul někdo víc. Prostě kdo dal víc, ten bydlel. Stávalo se i, že rodina bydlela týden pod mostem, než si našla byt. Dneska už je to trošku regulovanější a nájemné se může zvyšovat jednou za dva roky. Ale zrovna nedávno jsem potkal jednoho takového na první pohled normálního, staršího pána, se kterým jsem se dal do řeči a on mi říkal, že jeho rodina má po Dublinu osmdesát domů. Což je dost šílené, při představě, že jeden stojí třeba tři miliony eur. Pro obyčejnou rodinu je skoro nemožné si v Dublinu koupit dům, a i pronájem domu se pohybuje okolo dvou a půl tisíce eur měsíčně.

Uměl jste dobře anglicky, když jste přijel do Irska?

Angličtina byla vždycky můj koníček, hlavně ta americká. Na vejšce jsem studoval Anglistiku, takže myslím, že jsem přijel do Irska celkem slušně vybavený. Navíc si rád povídám s lidmi. Ale naučit se místní dialekt mi chvilku trvalo. Na školách se tady učí už jen anglicky, snad na jednu část, kde se stále vyučuje v irštině. I když umí člověk anglicky třeba jen pár vět, během hodiny je už s každým Irem brácha, nebo ségra.

Irsko_ovce
Z Irska se zatím Petr nehodlá stěhovat, po jedenácti letech si ho země zkrátka získala. Foto: Karol Keckeš

V čem jsou jiní Irové a Češi?

Češi jsou rozhodně víc uspěchaní. Když dostane Čech zadanou nějakou práci, má plán a musí to mít rychle hotové. Kdybyste zadali Irovi tu stejnou práci, tak ji udělá taky, ale vezme si na to svůj čas. 

Po čem se vám nejvíc stýská?

Nejvíc se mi stýská po turismu v Čechách. Já sice do Čech jezdím každý rok na Vánoce, ale nemám čas si projíždět všechna města a objevovat. Čechy mají podle mě všechno – od hor, přes lesy po písčité pláže u rybníků. Musím taky říct, že mi tady docela chybí lázně, ne že bych nějak jezdil po ozdravovnách, ale ta města jsou úplně nesrovnatelně krásná.

Je Irsko konečná stanice?

Vždycky si říkám, že bych se měl někam posunout. Ale každý rok si najdu něco, proč tady zůstat. A už jsem tady jedenáct let.

Co vám život v cizině dal?

Když mi bylo osmnáct, vyjel jsem poprvé na delší dobu do zahraničí. Přiletěl jsem do New Yorku a stál v tom obrovským městě s mapou v ruce, kde jsem měl napsaná čísla autobusů a potřeboval se dostat do Pensylvánie. Uprostřed lesa na benzínce tam na mě čekal chlápek, který mě měl odvézt. A já jsem tam byl a věděl, že nemůžu zavolat domů, jestli jsem na tom správném místě. Člověk se musí naučit spolehnout sám na sebe. 

Zároveň jsem ale velkou část života žil v představě, nebo spíš mýtu, že všichni ti moji hrdinové to dokázali sami, bez pomoci. Ze začátku jsem se snažil taky všechno zvládnout sám. Ale život je spíš o lidech, které potkáte. A některé věci nejde zvládnout sám. 

Vycestovat do zahraničí bych doporučoval každému studentovi i dospělému, ať už na dva měsíce přes Erasmus, nebo do konce života. 

Je něco, co vám vzal?

Vzal mi takové ty jistoty. Když žije člověk tady v Čechách, má před sebou jasný plán, že půjde do školy, tam se něco naučí, dostane za to známky, pak půjde na střední, vejšku. Když ale jedete na místo, které neznáte, plány rozhodně nemáte.

A poslední otázka, kde si dát v Dublinu nejlepší Guinness?

Po celém Dublinu je dost hospod. Asi úplně nejvíc jich je na ulici Temple Bar. Ty rozhodně nesmíte minout. Bylo by to jako být v New Yorku a nejít na Times Square. Z každé z nich hraje živá hudba a atmosféra vás určitě pohltí. Dostanete všechno, co každý turista chce. Ale jestli toužíte navštívit opravdu místní hospodu, se skutečnýma lidma, najděte si nejstarši hospodu v Dublinu. Možná nebude tak hezká a možná bude stejně syrová jako je celé Irsko, ale rozhodně bude autentická. 

Úvodní foto: Karol Keckeš

Podobné články

Cestování, Studium v zahraničí

Studium v Anglii za stávajících podmínek ...

V listopadu jsme vás informovali o možnosti rychlého předvánoční výletu, abyste v Anglii mohli studovat za stejných podmínek i po skončení přechodného období. Jak se ale ... Více

Cestování, Studium v zahraničí

Doba covidová na Maltě

Přesně v den, kdy se zavřely okresy – 1. března, jsem utekla za hranice. Neutekla jsem doslova, ale vyrazila jsem z Brna... Více

Cestování, Studium v zahraničí

Příběhy studentů: Na Erasmus i v době ...

Přes to, že se i cestování po vlastní zemi zdá momentálně jako sci-fi, vycestování do zahraničí je pořád možné. Důkazem... Více

Cestování, Volný čas

Z asistenta produkce v Mexiku k žití v ...

Michal Šodek byl jeden z posledních, kdo se skrz Work and Holiday víza stihl podívat v čase předpandemickém do Austrálie. Od studií... Více

To nejnovější z czech-us blogu

Jájá o práci v Irsku: Hlavní motivací byly peníze, ale ...

Do Irska jsem se vydala na jaře roku 2019. Dostala jsem se tam vlastně náhodou, chtěla jsem ... Více

Skvělá zpráva pro letošní maturanty: Studium v Anglii za ...

Neuvěřitelné se stalo skutečností a dveře do Británie se na poslední chvíli otevřely i ... Více

NOVINKA: Vydejte se s námi za prací do Irska!

Přicházíme s novinkou, která je skvělou alternativou pro oblíbený pracovní program v ... Více

Jak probíhá studium ve Vancouveru

Honzu už možná znáte z naší série Honzy deník z Kanady, kde s námi sdílel svoje začátky ... Více

Partneři