I přesto, že už ti sezona skončila, tak určitě pořád trénuješ. Takže jak je to s tebou a tréninky přes nezasněžené období?
Spíš už opět trénuji, než ještě. Po měsíci volna po sezóně, se opět vracíme do maratonek a začíná nám další příprava na následující zimní sezonu. Co poslouchám lidi kolem sebe, tak myslí jen na olympiádu a na závody. Ale nevidí, co pro to, abychom jezdili vynikající závody, musíme udělat. Kolik dřiny se skrývá za každým ujetým kilometrem v závodě. A tu dřinu musíme nahnat v tréninku, který nám začíná začátkem května, pokračuje přes léto a končí první svěťákem v listopadu na severu (většinou Finsko, Švédsko nebo Norsko).
Jak moc si myslíš, že je vítězství v tomto sportu o štěstí a náhodě? Přeci jen špatný sníh, počasí, vítr…
Samozřejmě, může před vámi někdo spadnout, nebo vám může někdo zlomit hůl. Ale namazat správně na daný sníh, to je práce realizačního týmu. Když se nepovede máza, jede na ní celý tým té země. Takže u nás není závod až tak o náhodě. Je to opravdu o tvrdé dřině. A k tomu, abyste jezdila na vysoké úrovni, se musíte vypracovat. Samozřejmě i věkově. Nelze na lyžích jezdit stejně dobře v 18 nebo ve 20 jako v 25.
„Po roce 2012, který sem téměř celý proležela v posteli a nemocnicích, neztratila ani špetku odhodlání pokračovat v závodění.“
SP ve Finsku, v Norsku a nesmím vynechat ZOH v Rusku, kolik zemí jsi tedy díky svému sportu navštívila?
Díky lyžím jsem se dostala do mnoha zemí. Jako Norsko, Finsko, Švédsko, Švýcarsko, Itálie, Rakousko, Rusko, Německo… Ale v Americe jsem ještě nebyla.
Jakého svého úspěchu si vážíš nejvíce?
Nejvíce si vážím ne úspěchu, ale toho, že jsem po roce 2012, který sem téměř celý proležela v posteli a nemocnicích, neztratila ani špetku odhodlání pokračovat v závodění. Naopak moje odhodlání ještě narostlo, i přesto, že jsem věděla, že návrat bude hodně těžký.
Jaký to pro tebe má význam, když tě někdo požádá o autogram?
Vážím si každého, kdo mě požádá o autogram nebo o kartičku… Zahřeje to u srdce, ale taky hlavně vím, že si mě lidé váží a že je zajímám. Že dělám správnou věc a že lidem dělám radost.
Když jedeš do nějakého města/země na závod, tak máš čas jenom na tréninky a samotný závod, nebo máš pak i šanci projít si třeba město?
Naše závody se konají většinou ve horských oblastech, takže se o žádném městě moc mluvit nedá. Soustředím se tam na závod, kvůli ničemu jinému tam nejsem. Proto nechodím po památkách. Na to budu mít čas, až přestanu závodit.
„Začínali jsme na plastových sjezdovkách ve 3 letech. Pokračovalo to dál a dál. Až do teď, kdy nazouváme lyže na startu závodu Světového poháru.“
Když jsi v roce 2012 nastoupila na VŠCHT, znali tě tvoji ,,spolužáci´´? Přeci jen si za sebou měla už řadu úspěchů.
Měla jsem za sebou pár větších závodů, ale noví spolužáci mě neznali. Každý se vryje širší veřejnosti do paměti až po olympiádě. Je to smutné, že lidé věnují pozornost a důležitost jen olympiádě. Přitom je to úplně stejný závod jako světový pohár.
Stíháš se i přes všechny ty tréninky věnovat škole? Přeci jen je VŠCHT hodně náročná škola.
VŠCHT je, alespoň pro mě, těžká škola. Je to hlavně z toho důvodu, že mám v letním semestru pouze měsíc všechno se sama doučit, napsat všechny zápočty, absolvovat nějaké laborky. Místo, abych v dubnu regenerovala, chodím do školy a po škole se hned učím. Ale vybrala jsem si to sama. A mám takovou povahu, že co dělám, chci dělat pořádně a hlavně dokončit. Na jednu stranu je to vlastnost cenná, na druhou strašně vyčerpávající.
Až dostuduješ, plánuješ se vrátit zpět do Krušnohoří, nebo se vrhneš na práci a trénink třeba v zahraničí?
Co bude za několik let, nevím. Nic si neplánuji. Protože kdybych plánovala, stejně vše bude úplně jinak. Takže si nestanovuji striktní budoucnost. Nechám věci volně plynout. A uvidíme, kam mě život zanese.
Když už jsme u toho, tak po dostudování se chceš nějaký čas věnovat profesionálně sportu, nebo si najít práci v oboru?
Sport chci dělat do té doby, dokud to bude možné. Je mou náplní života. Nedovedu si představit, že bych teď chodila jen na vejšku a jen se učila. To by mě vůbec nebavilo.
„Mám takovou povahu, že co dělám, chci dělat pořádně a hlavně dokončit.“
Kolikrát už ti nastalo takové to období, kdy už chceš s tréninky a závody skončit?
Takhle myšlenka mě nikdy nenapadla. Nevím, jak to mám přesně vysvětlit. Odmala jsme byli s bráchou vedeni ke sportu. Stal se součástí našeho života. Takže je to pro mě něco, jako pro člověka kyslík. Nežila bych bez něho.
Co ti více imponuje klasika nebo volný styl?
Mám ráda oba styly. Letos mi šel ale lépe skate. Při klasice mě často bolela záda, takže jsem závod nedokázala odjet tak, jak bych s mou výkonností měla.
Jak dlouho se sportu věnuješ?
Sport dělám odmalička. Narodila jsem se ve sportovní rodině. Začínali jsme na plastových sjezdovkách ve 3 letech. Pokračovalo to dál a dál. Až do teď, kdy nazouváme lyže na startu závodu Světového poháru.
Který národ má dle tvého názoru nejlepší běžkaře a biatlonisty?
Nejlepší běžce, si myslím, mají severské země. Jako Norsko, Finsko, Švédsko. Moc se mi líbí, jak jezdí například Finky klasiku. Jak dokážou mít dlouhý skluz. Dynamiku v odrazu, a jak v ní dokážou být uvolněné.
