Neuvěřitelný rozpočet, 24 stagí i návštěvnost v řádech desítek tisíců lidí. To vše nasvědčuje tomu, že se jedná o kvalitní festival. Lidé se sem rádi vrací a přivádějí s sebou nové tváře. Letos jsem se jako nováček jela přesvědčit na vlastní oči, jaké to tam vlastně je. Ač přes den průmyslový areál Vítkovic vypadá trochu ponuře, v noci industriální stavby ožívají. Stávají se centrem různých projekcí a světel a na vás tak dýchne magie tohoto místa. Procházíte se za zvuků hudby uličkami mezi železnými monstry a nechápete, že takové místo může být tak kouzelné.
Na programu během několika dní nechyběl obrovský počet zahraničních umělců z celého světa. Nový Zéland, Kanada, Brazílie. Rozdílné žánry. Větší i menší jména. Slyšet jste mohli i oblíbeného Bena Christovaa, Kryštofa, Dan Bártu nebo Prago Union.
Festival vyvrcholil sobotním koncertem anglické kapely The Cure. Šedesátiletý zpěvák Robert Smith nakráčel na pódium s obličejem plným makeupu, rudé rtěnky a očních stínů a s natupírovanými vlasy. Temná atmosféra, kterou s sebou přinesl, ale v mžiku zmizela. Úžasná rocková hudba a skvělý koncert. A to celé pro festival naprosto nezvyklé neuvěřitelné dvě a půl hodiny. I tak se ale dav před stagí během vystoupení nezačal trousit pryč. Stálo to totiž za to.
Tenhle festival ale není jen o muzice. A tak jsem si zašla kupříkladu na promítání filmu Reflexu Moje Svoboda. 30 let svobody = 30 autorů = 30 minutových filmů. Unikátní projekt časopisu Reflex a České televize, který ukazuje mnoho podob svobody. A podobných příležitostí je během festivalu nespočet.
Skvělý a nadupaný program má ale jeden problém. Každou minutu se vám kryje nejméně deset vystoupení. Nedá se nic dělat, za rok opět dorazit a dohnat, co jste zmeškali!
