Vozíček mu nebyl překážkou v tom, aby se vydal na studia do Austrálie, procestoval Evropu i Asii, a to ještě k tomu low-cost. Ač to bylo v zemích, kterým vládnou skútry pro Aleše Zeleného náročnější, Bali, Indonésii ani Thajsko si nenechal ujít. V Česku jsme na tom s bezbariérovostí dle něho velmi dobře. A v zahraničí? Člověk musí být otevřený tomu, že si musí nechat pomoc, říká Aleš.

Za studiem angličtiny jsi se vydal do Austrálie. Proč zrovna k protinožcům?

To byla spíš shoda náhod. Chtěl jsem jednu dobu odjet pryč mimo kontinent a do anglicky mluvící země. Pracoval jsem v krámečku, kam jeden týden opakovaně přišli Australané. Zapovídal jsem se s nimi o jejich životě, zemi i mém oblíbeném australském hudebním interpretovi Xavier Rudd, kterého jsem ten rok objevil a byl i na jeho prvním pražském koncertu, a tak jsem si o Austrálii postupně začal zjišťovat víc. Líbila se mi příroda, pláže a hlavně oceán. A začalo mě to tam doslova táhnout a lákat.

Jak to tedy probíhalo od tvého rozhodnutí?

Rozhodl jsem se na podzim roku 2018, že bych chtěl odjet do Austrálie. Našel jsem si agenturu AustraliaOnline, která mi pomohla zařídit, jak víza, tak pro mě našli bezbariérovou školu, což pro mě bylo důležité. Na podzim jsem pak začal řešit věci, aby mi to klaplo a mohl jsem odletět. Odlétal jsem v polovině května 2019. Přiletěl jsem do Melbourne, kde jsem studoval jazykovou školu. Měl jsem studovat rok, nicméně jsem si ten svůj program změnil, zaplatil jsem si jenom půl rok a po něm jsem cestoval dál.

V některých částech Austrálie se shánělo bezbariérové ubytování hůř – vždycky se ale nějaké nakonec našlo.

Vydal jsi se na druhý konec světa navzdory svému handicapu. Je Austrálie bezbariérová?

Ano i ne. Samozřejmě záleží, v jakých lokacích jste. Velká města a centra jsou často bezbariérová. Nicméně najdou se místa, kde bezbariérovost chybí. Ale jinak je to tam na vysoké úrovni jako v evropských státech. Když jsem potom cestoval v rámci Austrálie na další místa, tak už jsem narazil na problém. Nebylo jednoduché najít bezbariérový hostel, ani v těch velkých městech. Vždycky jsem ale nakonec našel. Nebo jsem využil jiné ubytování – u lidí, Airbnb,…

Otevřený člověk, který hledá cestu, tak ji vždycky najde.

Jak vypadala samotná cesta do Austrálie?

Z Evropy do Austrálie a zpátky jsem letěl s lepšími společnostmi, jelikož potřebuji trochu pohodlí, nemůžu vstát a protáhnout si nohy. V rámci Austrálie jsem ale jezdil low-cost. Při koupi letenek jsem tak akorát musel zaškrtnout, že potřebuji asistenci, aby to měli připravené. A fungovalo to skvěle téměř všude. Na letišti mi pak pomohli přesednout na jejich speciální vozíček, jelikož je užší, abych se dostal mezi sedačky. Určitě ale také musím doporučit jejich vlaková spojení, která jsou oproti Česku opravdu na mnohem vyšší úrovni.

Poté jsi ještě cestoval po Asii. Nedovedu si to v těch džunglích a městech vůbec představit. Jak se bezbariérově cestovalo tam?

Thajsko, Bali, Indonésie, tam už to s vozíčkem bylo těžké. Zase o to víc jsou tam ale lidé přátelštější a nápomocnější – tedy na Bali určitě. Tam, kde chyběla bezbariérovost, byli ochotní lidé. Člověk musí být otevřený tomu, že si musí nechat pomoci. Bez toho to nejde. Nesmíš se toho bát.

Jak jsme na tom v Evropě? Která země je v tomhle nejdál?

Já si myslím, že třeba v Česku jsme hodně daleko. Určitě se teď najdou lidé na vozíčku, kteří budou brblat, ale jsme na tom dobře. Otevřený člověk, který hledá cestu, tak ji vždycky najde. V Čechách rozhodně. Samozřejmě jsou místa, kde jsou schody a bez cizí pomoci je to nereálné, ale právě tady se ten pomyslný „chleba láme“ – pokud jsi v pohodě a nebojíš se si říci ostatním lidem o pomoc, tak jde téměř vše. Procestoval jsem i mnoho míst a států Evropy a často mi přijde, že v Čechách k západní Evropě dokonce až vzhlížíme a přitom, jsme u nás v ledasčem opravdu vepředu a rozhodně srovnatelní, ale záleží na konkrétním místě, věcech a situaci. A tak nemůžu říct žádnou zemi, o které bych řekl, že je to tam raketově výš a lepší než u nás v Čechách.

Kvůli cestování s vozíkem musel Aleš vynaložit při cestování víc energie, času i peněz. Ale stálo to za to.

Jak vypadal tvůj běžný život v Austrálii?

Primárně jsem žil v Melbourne, kde jsem denně studoval. Volné jsem měl víkendy a občas jsem si mohl udělat dovolenou. Někam jsem pak vždy dojel, ubytoval se na jednom místě a na vozíčku nebo městskou dopravou jsem prozkoumával okolí. Samozřejmě v přírodě to není jako u nás. Smrtelně nebezpečná zvířata, ať už většího či menšího vzrůstu, mohla být všude a člověk s tím musel počítat. Takže přespávání pod širákem mimo velká města pro mě bylo tabu. Ubytování tak bylo mým důležitým bodem, abych se měl kam vrátit, odpočinout si, dát si sprchu a odskočit si na toaletu. To jsou věci, které jsou pro člověka na vozíčku opravdu důležité.

Dle tvého vyprávění toho máš už hodně procestováno. Nevnímáš tedy to, že jsi na vozíčku, jako velkou nevýhodu zrovna v tomhle?

Jasně, že je to velká nevýhoda. Je to tolik starostí, třeba jak se kam dostat. Abych se mohl alespoň trochu přiblížit té bezbariérovosti, musím vynaložit více času, energie i peněz. V půjčovně aut třeba neměli řízení pro mě, takže jsem pak byl závislý na ostatních lidech. I když jsem chtěl jet někam na tři dny, tak jsem se musel domluvit s kamarády. Pak jsem teprve mohl vyrazit na velryby nebo do hor. Ubytování taktéž. Na poslední chvíli člověk nic nenajde. Je potřeba hodně plánovat anebo se toho nebát a spát třeba v autě.

Doporučený příspěvek

Prázdniny nejsou jen lahváč na pláži. Objevte Česko jako nikdy předtím

Události posledních měsíců nám nejen obrátily život vzhůru nohama, nabouraly nám také plány na léto. Dobrou zprávou však zůstává, ... Pokračovat ve čtení

Spal jsi tam tedy někdy v autě?

Ano, s kamarády. Člověk tam ale nemůže jen tak někde zastavit, jsou za to obrovské pokuty. Musíš si najít nějaký kemp.

O Austrálii se říká, že je hodně drahá. Jak se ti dařilo udržovat low-cost cestování tam?

Austrálie je opravdu drahá. Když se člověk snaží a nakupuje v levných obchoďácích, tak to jde. Snažil jsem se vařit a nechodit do restaurací. Moje spolužačka z Chile, mi doporučila takový malý místní řetězec pro studenty, kde se můžeš najíst za kolik chceš. Je to vegetariánské a člověk dá kolik uzná za vhodné. Využíval jsem to rád, protože vařili dobře.

Příroda je tam hodně podmanivá, jedinečná a divoká.

Jak ti tedy sedla místní kuchyně?

Já mám rád věci z moře, takže mě lákají lokální kuchyně. Nicméně mám pocit, že Australané všeobecně hodně vzhlížejí k Anglii a jejímu stylu života, takže mají hodně fast foodů. Je sice pravda, že i toto jídlo chutná jinak – chipsy jsou jiné, hranolky jsou jiné, ale já to moc nevyhledávám.

Do Austrálie se Aleš vydal, protože si chtěl zažít cestování i v těžších podmínkách, než jaké zažil v Evropě.

Proč bys Austrálii někomu doporučil?

Hlavně kvůli přírodě. Příroda je tam hodně podmanivá, jedinečná a divoká – neskutečně modré oceány se silnými proudy a opravdu velkými vlnami, nádherné písečné pláže, ostré skály, cizokrajné Gum tree stromy, červený písek a samozřejmě i jedinečná místní zvířata. Je to nádherné a všude je spousta prostoru. To moře je něco úplně jiného, než znám od Středomoří. Má to obrovskou sílu a ta energie z toho úplně sálá.

Mám teď pocit, že jsem sám sobě něco dokázal a naplňuje mě to.

Jací jsou místní?

Lidé jsou tam opravdu přátelští a ochotní. Moc dobře vědí, kde je Praha a Česká republika, což se třeba často nedá říct ani u evropských národů jako jsou třeba Angličané či Francouzi.

Neděsilo tě, že jsi takhle daleko od domova?

Tohle je vlastně důvod, proč jsem do té Austrálie odletěl. Po Evropě jsem cestoval autem a měl jsem vždy takovou jistotu – když bude pršet, tak se schovám do auta a kdykoliv bude zapotřebí, tak se lehce mohu kamkoliv pohnout. Mě ale zajímalo, jak to zvládnu v těžších podmínkách. Já na tom vozíčku navíc funguji jen pravou rukou, mám levačku poškozenou, takže v tom je to ještě komplikovanější. S sebou jsem si zabalil 17kilový batoh a přídavné elektro kolečko na vozíček, které jsem tam využíval a pomohl jsem si s ním třeba do kopců. Ale byl s tím problém v letadlech kvůli baterii, a tak jsem ho poslal lodí ještě s částí věcí zpátky. Nakonec jsem cestoval jen s pětikilovým batůžkem, který jsem uvezl na klíně. Naplňovalo mě nejen to, že se člověk musí spolehnout hlavně sám na sebe, ale i ta svoboda cestování a spontánního rozhodování. Celé to byla moje výzva. Nikdy dřív jsem sám neletěl letadlem na vozíčku. Mám teď pocit, že jsem sám sobě něco dokázal a naplňuje mě to.

Je to země velká jako Evropa a člověk tam může poznávat různé kultury a místa.

Než jsi odjel, odrazovali tě od takové daleké cesty rodina a kamarádi?

Já myslím, že mi fandili. Maminka samozřejmě začala vymýšlet různé scénáře, ale už je ode mne vytrénovaná, bydlel jsem už na různých místech i po Čechách. Tak jsem jí řekl, že budu v pořádku a občas jí dám vědět. Přátelé mě rozhodně podporovali a myslím, že byli také zvědaví, jak to všechno zvládnu.

Vrátil by ses do Austrálie nebo máš jiný cíl?

Vlastně jsem do Austrálie nikdy nechtěl. Vždy jsem měl sen jet do Kanady, na Nový Zéland nebo do zemí severní Evropy. Takže to moje rozhodnutí mě samotného dost překvapilo. Vrátil bych se tam ale určitě. Je to země velká jako Evropa a člověk tam může stále poznávat různé kultury a místa. Navíc miluji moře a oceány. Mám ale psa, takže dokud ho budu mít, tak to vidím spíš na cestování autem a když bych měl nějaké hlídání, tak asi teď Aljaška a Kanada. Člověka ale něco láká a pak přijdou „životní náhody“ a skončí nakonec stejně někde jinde. Takže těžko říct.

Podobné články

Cestování

Galerie: New York

New York je jednou z nejosobitějších a nejživějších metropolí světa. Každá z jeho čtvrtí je jiná a nabízí zcela odlišnou... Více

Cestování, Volný čas

Život je příliš krátký na to, abych ho prose...

Šestičlenná rodina Rychtaříků se před časem rozhodla vzdát se městské rutiny a vydat se s obytným vozem a minimem věcí... Více

Cestování, Volný čas

Objev Česko: Dobrodružství čeká za rohem

Lidé jezdí za dobrodružstvím přes půlku světa, přitom jim nedochází, že ho mohou zažívat i kdekoli v Česku. Poznat netradiční místa,... Více

Cestování, Volný čas

Kolem světa trolejbusem, ekranoplánem i expedice...

Albert je člověk, který jde do všeho po hlavě. Je zakladatelem mnoha projektů jako Expedition club nebo Gepard Express. Má... Více

To nejnovější z czech-us blogu

Od léta v USA ke 4 rokům v Kanadě

Studoval jsem v rodném městě, bydlel u rodičů, měl teplou večeři, vyprané prádlo .. a tak... Více

Jak jsem se vydala studovat do Kanady v době pandemie

Všechno to začalo přesně před rokem, kdy jsem se vrátila z půlročního erasmu v Řecku.... Více

Jak jsme letěli do Kanady .. a skončili v karanténě

Jmenuji se Petra Vyhnálková, je mi 33 let, pocházím z Hradce Králové a mám ráda... Více

Jak se to stane, že kluk z Děčína žije svůj životní sen...

Nějak se musí začít. Já začal cestovat tak, že jsem se v prváku na vejšce přihlásil na... Více

Partneři