Jak tě napadlo, že pojedeš zrovna tuk-tukem?

Byl jsem u prarodičů na návštěvě a otevřel jsem atlas, kde bylo Thajsko a jediný obrázek u toho byl tuk-tuk. A já jsem si říkal, že to vozítko je krásný a že bych ho chtěl jednou mít doma, ale že by bylo zajímavé ho sem dovézt. Tak jsem si řekl, proč ne?

Jak se takový tuk-tuk shání?

Za prvé – rozhodně nedoporučuju něco takového dělat. Ale je to úplně jednoduchý. Přiletěl jsem, neměl jsem zamluvený ani hotel, a došel jsem za taxikářem, že si chci koupit jeho tuk-tuk a že chci jet na Moravu. Vysmál se mi a nechápal, proč by člověk něco takového dobrovolně dělal. Chodil jsem od taxikáře k taxikáři a povídal jim svůj příběh. Do týdne jsem našel tuk-tuk. Trvalo to, protože oni třeba řekli, že ho prodají, a pak mě vyhodila manželka, že nebudou prodávat tuk-tuk, že je to jejich obživa. Ale já jsem byl neodbytný.

Byl to celkem těžký oříšek vykomunikovat to v thajštině.

Myslíš, že by se dal sehnat i někde v Čechách?

Určitě. Tuhle cestu už udělala řada lidí přede mnou. Francouzi, Angličani, Švédové, a dokonce i dva Češi. Takže jsou tady tuk-tuky teď dva.

To je to, co tě nakonec inspirovalo, že někteří lidé jeli taky?

Já jsem byl v Indii před dvěma roky a ty tuk-tuky se mi tam líbily. A slyšel jsem tam nějakého Švéda, že jeli tuk-tukem až z Bangkoku. Uvízlo mi to v hlavě. Takže když jsem potom přemýšlel, jaká bude další cesta, tak jsem si vzpomněl na atlas a na tohle. A koukal jsem, jestli je to reálné, abych neskočil do neznáma. Zjistil jsem, že těch expedic už pět, šest bylo. A to ne, že by mě inspirovalo, ale věděl jsem, že nějaká cesta tam je.

Nebyla to dovolená, byla to expedice.

Nejel jsi zrovna krátkou cestu, nekupoval jsi nový tuk-tuk a zároveň jsi ho nikdy neměl. Musels ho někdy opravovat?

Pořád. A to bylo to, co mě lákalo. Nikdy jsem nic neopravoval a jsem fakt levej, takže mě zajímalo, jak se s tím poperu a věděl jsem, že abych dojel domů, tak se to musím naučit. Nikdo nestál za mým zadkem. Zkrátka poraď si. Proto to trvalo rok, a ne dva měsíce.

Bál ses někdy, že vážně nedojedeš?

Ne, vždycky tam byla nějaká možnost koupit náhradní díly a vytrvat. Nikdy jsem neřekl, že končím, že to nezvládnu. Měl jsem problémy přes hranice, okradli mě, ale to se dá vydržet.

Kvůli čemu tě nechtěli pustit přes hranice?

V Thajsku mě nechtěli pustit kvůli tomu, že prý nemám dostatečné dokumenty. I když jsem věděl, že mám všechny. Celníkovi jsem se ale zkrátka nelíbil. Řekl, že ne, a tím to haslo. Musel jsem to další dva měsíce řešit a najít si právníka, abych mohl opustit zemi. Byl to celkem těžký oříšek vykomunikovat to v thajštině.

Chtěl bych projet na koni Mongolsko.

Jak ses vlastně dorozumíval celou cestu?

Thajsky neumím vůbec, anglicky základy. Ale protože jsem chtěl dorazit domů, musel si objednat loď nebo opravit tuk-tuk, tak jsem se po cestě anglicky naučil. Ale je úplně jedno, jakým jazykem na ně mluvíš, oni ti porozumí. Když na ně křičíš, tak ví, že je něco špatně. A když ukážeš, že je něco rozbitýho, oni to pochopí. Rukama nohama se dorozumíš všude.

Doporučený příspěvek

Nebojí se být samy, ani samy sebou

Holky, které nemají strach ze sólo cestování, ani ze světa, nebojí se jezdit klidně i stopem, přespávat v autě, neodradí je ani poznávat... Pokračovat ve čtení

Nebyla to tvoje první velká cesta. Jel jsi i 7 500 km okolo Černého moře. Co tě láká na takových netradičních cestách?

Mám rád překonávání sama sebe a dobrodružství. To, že člověk může a že má tu možnost. Zajímalo mě, jak to zvládnu – jak po fyzické, tak psychické stránce. Na kole jsem nikdy nejel víc jak 50 km. Moje první cyklistická cesta byla k nám na chatu a musel jsem zavolat rodičům, ať pro mě přijedou, že už nemůžu. Ta druhá měla 7 500 km okolo Černého moře. Měl jsem čas a řekl jsem si, že stovku za den dám, a když to zvládnu takhle 3-4 měsíce, tak to není nic hrozného. Vzal jsem si 50 euro do kapsy a věděl jsem, že tam třeba budu uklízet záchody, abych dostal najíst.

Nejen při návratu od moře, ale i s tuk-tukem na tebe čekala řada lidí, stala se z toho událost. Máš už svůj stálý fanclub?

Jsou lidé, co mě sledují už i dva roky, známe se a často mi píšou. Nějakou stálou základnu už tedy asi mám.

Nejdřív kolo, tuk-tuk jako první vozidlo, které sis pořídil. Co přijde na řadu příště?

Jdu vždy o kolečko navíc – kolo to má dvě, tuk-tuk má tři, teď by to mohlo být něco, co má 4. Ale láká mě zase něco netradičního. Chtěl bych projet na koni Mongolsko. Těch možností je hrozně moc. Vůbec nevím, co bude, ale nechám se překvapit. Jsem teď dva měsíce doma, a ještě se z toho vzpamatovávám.

Věděl jsem, že tam třeba budu uklízet záchody, abych dostal najíst.

Tukt-tuk není úplně vozidlo do špatného počasí. Jak moc ti to komplikovalo cestu?

Vyjížděl jsem z Thajska a akorát končilo monzunové období a od té doby nepršelo. Takže jsem byl rád, když jsem na severu Íránu potkal konečně déšť. Když pršelo opravdu hodně, tak jsem zastavil, stáhl plachty a počkal jsem až bouřka přejde. Kvůli tomu jsem ale zastavil jen pětkrát.

Když jsi jel a říkal lidem, že jedeš na Moravu, chápali to?

Já jsem vždycky říkal Německo nebo Anglie, takové ty body. Ale pokud ani to nevěděli, tak jsem říkal Evropa. Jenže ani to nebo Česká republika či Československo jim neříká vůbec nic. Oni moc nechápou obří svět, to že je to do Evropy 10 000 km si nedokážou představit. Až někde u Istanbulu chápali, o co jde.

Jak ses orientoval?

Já jsem jel na západ. Koukal jsem na slunko, občas nějaké cedule. Když vidíš odbočku, tak prostě odbočíš. Taky jsem se rád ptal lidí. Ti mi rovnou řekli i co mám navštívit.

Někdo jezdí za jídlem, někdo za památkami. Co ty?

Za lidmi. Rád je poznávám. Díky tuk-tuku, který se pořád kazil, jsem místo toho, abych šel do hotelu, tak jsem přespal u mechanika doma. Díky tomu jsem měl šanci poznat život místních. Obědvali jsme spolu, snídali a večeřeli. To je to, co mě baví.

Jel jsi hodně dlouhou cestu, na který se vždy může něco stát. Proč sis na cestu nevzal nějakého parťáka?

To už by nebylo takové dobrodružství. Taky je hodně těžké sehnat někoho, kdo na rok nebo dva opustí práci. Já jsem nevěděl, kdy přijedu. Ta cesta je taky ohromně nákladná, náročná a věděl jsem, že kdybych někoho s sebou vzal, tak by nedojel. Nebyla to dovolená, byla to expedice.

Jak jsi to udělal s prací ty?

No oni mě vyhodili z práce, takže to byla výhoda. Jinak jsem pracoval v marketingu. Já jsem právě moc často koukal z okna a jim se to nelíbilo, tak mě vyhodili.

Podobné články

Cestování, Volný čas

Život je příliš krátký na to, abych ho prose...

Šestičlenná rodina Rychtaříků se před časem rozhodla vzdát se městské rutiny a vydat se s obytným vozem a minimem věcí... Více

Cestování, Volný čas

Objev Česko: Dobrodružství čeká za rohem

Lidé jezdí za dobrodružstvím přes půlku světa, přitom jim nedochází, že ho mohou zažívat i kdekoli v Česku. Poznat netradiční místa,... Více

Cestování, Volný čas

Kolem světa trolejbusem, ekranoplánem i expedice...

Albert je člověk, který jde do všeho po hlavě. Je zakladatelem mnoha projektů jako Expedition club nebo Gepard Express. Má... Více

Cestování, Studium v zahraničí

Pocukrované ostrovy i bydlení v mrakodrapu, to j...

Jeden rok pracoval v Sydney, druhý se vypravil za studiem do města Gold Coast. Z bytu v mrakodrapu, doslova pár... Více

To nejnovější z czech-us blogu

Jak jsem se vydala studovat do Kanady v době pandemie

Všechno to začalo přesně před rokem, kdy jsem se vrátila z půlročního erasmu v Řecku.... Více

Jak jsme letěli do Kanady .. a skončili v karanténě

Jmenuji se Petra Vyhnálková, je mi 33 let, pocházím z Hradce Králové a mám ráda... Více

Jak se to stane, že kluk z Děčína žije svůj životní sen...

Nějak se musí začít. Já začal cestovat tak, že jsem se v prváku na vejšce přihlásil na... Více

Jak si nás Kanada získala

Po pár pracovních zkušenostech v zahraničí jsme se koncem roku 2018 rozhodovali kam dál.... Více

Partneři