Sama přeprala rakovinu a teď se snaží vytvořit nástroj, který onkologicky nemocným dětem vysvětlí, co je v průběhu léčby čeká. Česká výtvarnice, umělkyně, fotografka a ilustrátorka Eliška Podzimková pracuje na seriálu Plešouni, který se pohybuje na hraně kresleného a reálného světa. „Společnost se tomu tématu vyhýbá a nechce o tom mluvit. Lidé o celém procesu tuší opravdu málo,“ říká Eliška.
Momentálně pracujete na projektu, který se jmenuje Plešouni. Jedná se o seriál, který má onkologicky nemocným dětem vysvětlit, co se v průběhu léčby děje. Jak se dělá seriál na takhle těžké téma?
Nikdo z nás to úplně na 100 % neví, protože to nikdo z nás nikdy nedělal. Ale nějakou inspiraci naštěstí máme. Já z toho samozřejmě nechci dělat zábavný pohádkový seriál, protože to není, ale zas na druhou stranu to musí být odlehčené. My máme takovou docela dobrou českou výhodu, že ten humor, i když se to týká nějakých horších témat, umíme docela dobře pojmout. A upřímně se toho nebojím. Občas na nás sice někdo kouká jako na blázny, vzhledem k tomu, že ten projekt řešíme i se zahraničím, ale pak zjistí, že ona ta cesta úplně nikudy jinudy nevede, protože pak by to bylo moc vážné a děti by to nebavilo.
Seriál má mít třináct dílů. Stihne se do těch 13 dílů vměstnat to, co byste dětem chtěli sdělit?
Odpověď je ne…ale to víme. Možná to dopadne tak, že bude pokračování, ale to je celé teď otevřené, jelikož jsme relativně pořád na začátku tvoření a skládáme na to prostředky odkud se dá. Nicméně co se týče těch 13 dílů, ono se to odvozuje od filmařských a producentských postupů. Televize totiž mají určité počty dílů, které jim pasují do určitého období ve vysílání. Je to tedy spíše přizpůsobené tomu, abychom to poté mohli nabízet i někam tam dál. Dokázali jsme tedy vybrat 13 témat, která bychom tam chtěli obsáhnout.
Na co se tedy v dílech zaměříte?
Nejprve jsem nadhodila témata podle svých zkušeností, pak jsme to konzultovali s kamarádem, který studuje medicínu a pomáhá mi s tím, a poté jsme zašli za mojí bývalou doktorkou Lucií Hrdličkovou a dalšími lékaři, abychom tam něco nevynechali. Mně tehdy během léčby radikálně chyběla kapitola o biologické léčbě, která nyní zažívá boom, ale zároveň je to trochu kontroverzní téma i mezi lékaři a pojišťovny se toho zdráhají. Jedná se v podstatě o to, že těm svým vlastním buňkám ukážete cestu, jak se mají chovat, aby se vypořádaly s tím nádorem samy. Je to vlastně na podobné bázi jako očkování, ale daleko složitější. Takže i tuhle kapitolu tam máme. Pak tam jsou další kontroverzní témata jako jsou různé typy ozařování a další věci, na kterých se neshodnou ani lékaři. Náš úkol je najít v tomhle nějakou hranu a balanc, co můžeme těm dětem říct a co jim nebude doktor vyvracet.
Potřebovala jsem najít nějaký nástroj, který bude užitečný pro všechny.
Jak plánujete seriál distribuovat, aby se to dostalo ke všem těm dětem?
Když jsme s projektem začala, tak jsem zůstávala cílově v Čechách. Ukázalo se ale, že ten projekt má hezkou odezvu i mimo republiku, protože to téma se týká všech dětí, a nejenom těch českých. Takže k tomu teď přistupujeme univerzálně a primárně to budeme dělat v angličtině. Nicméně pak není problém udělat jakoukoliv jazykovou mutaci. Náš cíl je dostat to k co nejvíce dětem, co to půjde, ať už přes internet, televizi nebo v čekárně u doktora na obrazovkách či letáčcích. Můj nejzásadnější cíl je, aby o tom věděl lékař, který na onkologii přijímá pacienty, a řekl jim: „Běžte tady na plešouni.com a pusťte si tenhle seriál, který se vám pokusí vysvětlit, co vás tedy teď čeká.“
Když říkáte i televize, je to tedy cílené na širší publikum, a nejen na nemocné děti a jejich rodiče?
My to sice prezentujeme jako seriál pro onkologicky nemocné děti, ale já si myslím, že nemusí být jen pro ně. Společnost se tomuto tématu vyhýbá a nechce o tom mluvit, takže o tom nikdo moc neví. Když se ale ocitnu na nějaké přednášce, nebo ten projekt prezentuji, tak publiku položím otázku, kdo se v životě setkal s někým blízkým, kdo si touto nemocí prošel, a přihlásí se třeba 90 % lidí…vždycky. Když pak zahájíme diskuzi, tak vidím, že lidé o tom procesu tuší opravdu málo. Bude to taky užitečné, když ve třídě jedno z dětí onemocní a najednou zmizí ze světa svých spolužáků. Učitelka tak bude mít tenhle nástroj a může dětem ukázat, co se Marušce děje a naučit je, jak s ní komunikovat, aby se necítila odříznutá. Člověk se totiž ocitne ve své bublině, když takovou diagnózu má.
Už jste mluvila o tom, že ze zahraničí máte dobré ohlasy. Jaké ohlasy se vám dostávají zde v Čechách?
Stát nám hází klacky pod nohy, což mě mrzí, a ukazuje to, jak jsme v tomhle hrozně pozadu, protože nedokážeme propojovat různé sféry státních institucí, aby takové projekty mohly vznikat. O to více si pak vážíme podpory jednotlivých lidí. Píší nám pacienti, ať už bývalí či současní, i rodiče, že je to super nápad a posílají alespoň co mohou. S těmi poté komunikuji dál, abychom měli jiný pohled na stejné věci od různých rodin. Já jsem si sice touto nemocí v šestnácti prošla, ale je to jen jeden případ mezi tisíci dalšími a každá ta nemoc je úplně jiná.
Myslím si, že všichni pacienti postupem času přijdou na to, že vlasy jsou na celé věci úplně banální.
Nemocí jste si tedy prošla už před několika lety. Proč projekt vznikl až nyní?
Přemýšlela jsem dlouho, co s tím mohu udělat, ale pořád se mi nedařilo přijít na nějakou konkrétní formu. Občas jsem se pustila do nějakých mini projektů, chodila jsem například na oddělení s mým kamarádem Petrem Hricko chodit učit děti fotit. Bylo to hrozně fajn, ale je to taková okamžiková záležitost. Tím to samozřejmě nezavrhuji, budu to dělat dál pokud to půjde, nicméně mi přišlo, že jsem potřebovala najít nějaký nástroj, který bude užitečný pro všechny.
Je to tedy smyšlený příběh nebo se v tom vidíte?
Je to smyšlený příběh, ale najde se tam samozřejmě pár osobních věcí. Jedna z těch postav si například bude dokreslovat realitu…takže nějaká mini inspirace tam je 😀
Nebojíte se, že by se někdo mohl pohoršit nad názvem seriálu?
Zatím se mi nikdo neozval. Já s tím samozřejmě počítám a nemám s tím problém, když se někdo takový ozve. Na druhou stranu si myslím, že postupem času všichni přijdou na to, že vlasy jsou na celé věci úplně banální a víceméně si z toho všichni dělají legraci. A jestli je někde černý humor, tak je to na dětské onkologii 😀 A je ho tam teda sakra hodně!
V seriálu budou jak herci, tak kreslené postavičky. Co vás baví na kombinaci kresleného a reálného světa?
Kluci producenti mě za to asi ukamenují. Já si za to pořád dupu, ale ono to nebude úplně jednoduché na výrobu. Kdyby to byl smyšlený fantasy animovaný příběh, tak by to mohlo být celé animované, ale v tomhle případě se pořád pohybujeme na hraně reality, kterou já tam skrz tuhle kombinaci dostanu úplně nejlépe. Zůstává tam tak ta ryzí tvář světa v nemocnici nebo doma v pokoji a nekonečné čekání na miliardu věcí, co se během léčby děje. Animací se to ale zase posune do zábavnějšího světa.
Na projekt vybíráte pomocí crowdfundingové kampaně, která končí 15.2. symbolicky na den dětské onkologie. Už se vám povedlo vybrat na první epizodu seriálu a překročili jste tak cílovou částku. Čekali jste, že se to podaří tak rychle?
Já se přiznám, že tentokrát jsem opravdu doufala, že to klapne. Kluci byli skeptičtí, ale já jsem říkala, že tomu tentokrát fakt věřím. Vím, že nechceme málo a vím, že to je docela velká částka, ale nečekala jsem, že to bude takhle rychle. Na reakce lidí ani nestíhám odpovídat, což mě mrzí. Jsou ale skvělé. Přišla mi třeba zpráva: Šetřila jsem si tak dlouho na takovou kravinu a teď jsem to poslala vám a jsem ráda, že jsem to udělala!
Když se přesuneme od seriálu k vaší tvorbě…Až zpětně přemýšlíte, co do fotografie budete dokreslovat nebo už na místě máte nápady?
Asi jak kdy. Někdy to jde hned na místě a někdy až potom doma. Mám i dny, kdy chodím a vidím postavičky na domech 😀 Ale ne úplně každý den. Je to proces. Mám to možná raději, když to nemám připravené a pak to samo vyplyne z toho místa, když koukám doma na fotky.
Musíte se někdy rozmýšlet, protože vás k dané fotce napadne několik věcí, které by se tam hodily?
Je to hrozně různé. Někdy nad tím sedím tři dny a nic, a někdy přijde fotka, na kterou mám čtyři nápady a nevím, který použít. Někdy jich i udělám víc a pak se mezi nimi rozhoduji.
Ze začátku loňského roku jste vytvořila výstavu na téma Malý princ, která měla úspěch. Patříte k bezmezným obdivovatelům Malého prince?
Nepatřím, i když teď už o něco víc. Já se ale přiznám, že nejsem úplně dobrý čtenář. Setkala jsem se s Malým princem poprvé někdy na základce, kde jsme to měli v povinné četbě. Tehdy jsem to pravděpodobně nepochopila a příběh mě úplně nezasáhnul. Pak jsem si ho přečetla až ve 25 a najednou člověk začíná trochu více chápat, o čem ten příběh je, a v tom je to tak geniální. Dostala jsem se k tomu vlastně úplně náhodou skrz nakladatelství, které chtělo udělat znovuvydání a oslovilo mě.
Chtěla byste tedy v budoucnu ilustrovat více knížek?
Předloňský rok jsem měla hodně knižní, takže jsem si řekla, že si od toho na chvíli odpočinu. Teď pracuji na Plešounech, ale nějaká knížka možná zase přijde. Poslední dobou jsem si říkala, že mám hodně ráda knížky Astrid Lindgrenové, na kterých jsem vyrůstala a znám je snad všechny, i ty míň známé jako My z ostrova Saltkråkan. To jsou severské knížky o dětech, které si hrají ve švédské krajině, a to mě vždycky hrozně bavilo. Koukala jsem se na nějaké vydání a říkala jsem si, že to bych mohla udělat! Tak třeba na to někdy dojde.
Podklad k Malému princovi jste nafotila na Islandu. To není úplně typická krajina, která by se v příběhu objevovala, nebo ano?
Není, ale zároveň tam je vlastně všechno, o čem se v knížce mluví. A to, co tam nebylo, tak jsem si tam dokreslila. Malý princ, to je jeho výhoda, by asi šel udělat úplně kdekoliv. I kdybych ho měla zapasovat do New Yorku. Samozřejmě se pak dostáváte na nějakou hranu, co jsou lidé schopní přijmout a co ne. Já jsem si řekla, že se tím vůbec nebudu zabývat, že to zkusím a že mi přijde, že by to tam tou náladou příběhu a tou melancholií, která se kolem toho točí, mohlo sedět. Ve výsledku to fungovalo daleko lépe, než jsem předpokládala.
Když už jsme se dostaly k New Yorku…Máte za sebou spolupráce, o kterých by se kdekomu mohlo jen zdát, a to včetně práce v tomto velkoměstě. Dělala jste i ilustrace pro Jamieho Olivera. Máte pocit, že máte ještě kam šplhat?
Určitě. Pro mě asi tyhle momenty nejsou zas tak zásadní. Pro mě je momentálně nejzásadnější projekt Plešouni, protože je to něco, na čem mi hodně záleží, a co chci, aby bylo fakt dobré a funkční. Samozřejmě jsem ráda za zakázku s Jamiem Oliverem, ale po nějaké osobní stránce je to, když to řeknu blbě, jen jeden z projektů, na kterém jsem dělala. Jsou projekty, na kterých mi záleží daleko víc.
Chystáte se v dohledné době zase někam do zahraničí fotit a tvořit?
S kajakářem Vávrou Hradilkem a s jeho kamarádem Honzou Kasalem chceme udělat dokument s animovanými pasážemi o vzniku kajaku, který vznikl v Grónsku. Takže pokud to dobře dopadne, tak pojedeme do Grónska nabírat různé materiály. Grónsko mám na svém To Do listu, a navíc s kluky, kteří ví, kam jít, to bude super.
Změnila jste během času nějak techniku, pomocí které tvoříte?
Snažím se o to. Když jsem se tomu začala více věnovat, tak jsem tvořila primárně digitálně na počítači, protože mě technologie baví. Je to takové objevování jiných věcí, které mi zároveň nabídlo kombinaci s fotkou. Teď už mě ale pomalu začíná štvát, kolik na tom počítači trávím času. Začínám se proto vracet k věcem, co mě naučila v dětství máma. Stříhám látky, dělám koláže, vyřezávám ze dřeva, pracuji s hlínou. Ale pořád to dělám méně, než bych chtěla, takže se k tomu ještě musím dopracovat. Nejsem v tom ještě úplně vytrénovaná, ale díky mamce mám nějaké základy a pár děr a jizev v ruce po dlátech 😀 Ale to k tomu patří!
Díky Instagramu jste se vlastně dostala k oné spolupráci v New Yorku. Cítíte tedy, že od toho pomalu ustoupíte?
Teď už tam jsem spíš z pracovní odpovědnosti. Už mě to tak nebaví jako mě to bavilo na začátku, když Instagram vznikal a vytvářel komunitu lidí, které platforma nějakým způsobem nutila být kreativnější. Teď už je to jen plné reklamy a vybírá si to, co vám to ukáže. Už je to trošku moc nás ovládající.
Na Plešouny můžete přispět na: https://www.donio.cz/Plesouni
